Den třicátý druhý – jídla z koleje

Už mě nebaví vyvářet, upřímně se těším na každé jídlo, které pro mě připraví někdo jiný. Protože začínám být líná a nenápaditá, s láskou vzpomínám na „kolejní jídla“. Večeře na koleji měly pouze dva požadavky: levné a rychlé. No nebyla to zrovna hitparáda zdravé stravy, ale jednou za čas neuškodí J Zde je výčet – začínáme od nejjednodušších.

Den třicátý – zahrádka

Začalo to jarní nudou a návštěvou zahradnictví Chládek. Jenže s bylinkama na stole moc srandy není. A tak jsem zanedlouho začala remcat znova. Už jsem se doma opravdu kousala nudou. A protože Honzík se mnou buď soucítil, nebo už chtěl být ušetřen, navrhl mi další nakupovací výlet – do Bauhausu. Prý když nemůžu pracovat na zahrádce u našich, udělám si zahrádku na balkóně. To bylo radosti!

Den dvacátý devátý – výhra

Sebechvála smrdí, ale jak se říká „Pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá“ J Zkrátka a dobře, ještě před tím, než jsem šla na nemocenskou, jsme s dětmi ve školce dělali výtvor na soutěž dobrovolných hasičů. Na veledíle spolupracovaly všechny děti, dalo nám to zabrat a výsledek stojí za to. A ocenili to i porotci ;) A tak jsem si jedno odpoledne zpříjemnila tím, že jsem o vycházkách byla děti doprovodit na předávání cen v divadle U Hasičů. A přebírali jsme cenu první v dané kategorii! Jsem na ně pyšná J

Den dvacátý osmý – seriály

staženo z:
http://www.sky.com/tv/show/game-of-thrones/gallery/houses-of-westeros 

Už jsem tu jednou psala o svých závislostech. Byly mezi nimi i seriály. V tu dobu jsem měla na mysli zejména seriály, co běží v televizi. Přátelé to se ale nedalo, ne že bych je chtěla shazovat úplně, ale každý den? Když člověk vynechá, o nic nepřijde… Ale co teď? Času pořád habaděj. No řeknu vám, že se mnou a seriály to nebývalo jednoduché, do té doby co jsem studovala, jsem na ně neměla čas a potom ani moc chuť, nemohla jsem zkrátka najít ten pravý pro sebe. Ale od toho mám naštěstí Honzíka. Ten mi vybral repertoár!

Den dvacátý sedmý – curry trochu jinak

Taky milujete curry?? Já mu přišla na chuť v Irsku. No je to trochu zvláštní, ale jedli jste někdy někdo něco v Irsku? Jejich oblíbeným jídlem je stew, dušené maso se zeleninou a nevím čím ještě v jednom hrnci – no mé oblíbené jídlo to tedy není! A tak jsem byla ráda, že má rodinka ráda jedla tak jako kosmopolitně. Každý týden na stole nechybělo sice jehněčí, nebo vařená šunka, ale k mé radosti i špagety bolognese a hlavně chicken curry. Ne že by to bylo mistrovství, většinou to prostě byla omáčka ze skleničky, ale výborná! Tolik odlišná od kuře na kari ze školní jídelny mého dětství :D

Den dvacátý šestý – rehabilitace

Rehabilitace – to je něco na co se už po sedmi týdnech s nataženou nohou těšíte. Jakýkoliv pohyb je super, říkáte si. Od rehabilitace pak očekáváte zázraky, čekáte, že nějaký mistr nohu rozhýbe a během dvou týdnů je po všem a můžete zas skákat, jako kdyby se bývalo nic nestalo. Omyl s těmihle planými představami jsem se musela rozloučit záhy. Představte si, že jsem celá natěšená přišla na recepci v poliklinice s mým poukazem na 18 procedur a čekala, jak každý den minimálně jednu, ne-li dvě, podstoupím a bude. A ono prd. Volno měli až skoro za měsíc! Po tom co jsem vypadala, že se jim tam zhroutím, mi paní nabídla, že pokud mi nevadí, že nebudu mít stálého terapeuta, tak mě nacpe tam, kde se někdo odhlásil. Výsledkem jsou dvě až tři procedury týdně až do půlky května. Také mám tu výhodu, že si mohu od každého terapeuta (nebo jak se tomu vlastně říká?) vzít to nejlepší – nikdy totiž nejdu k nikomu dvakrát a tak se pokaždé učím něco nového.

Den dvacátý pátý – jarní nuda

Začalo to nevinně. Nudila jsem se doma a vymýšlela, co by… Venku jaro a co já, co já z toho sakra mám? Najednou nápad – udělám si jaro doma. A tak jsme jeli o víkendu do zahradnictví pro nějakou tu kytičku. No nebyla to jedna kytička, bylo jich víc a k tomu ještě bylinky a serepetičky a a a… Se slávou jsem to všechno doma vyskládala na stůl. A teď jsem zvědavá, jak dlouho mi ty chuděrky vydrží. Dostat se do mé péče totiž znamená pro rostlinky odsouzení k záhubě. Bohužel! Ale já se opravdu snažím! Většinou si i vzpomenu, že je mám zalít… Ale nejde to. Moc to nechápu. Měla bych k tomu mít přece geny?