úterý 1. dubna 2014

Den devatenáctý – náš domácí mazlíček

Máme králíka. Jmenuje se Buchta. Po první zkušenosti s velikonočním králíkem Fazolí, kterej byl tak trochu jako motorová myš, jsem se rozhodla, že si ve zverimexu vyberu toho nejhodnějšího králíčka, který tam bude. Hned když jsme ho viděli, věděli jsme, že je to on – teda ona. To malé černé stvoření tam jen tak sedělo jako buchta a ostatní přes ni skákali a běhali a jí to bylo úplně, ale úplně jedno. A teď je jí úplně, ale úplně jedno, proč jsme si ji v tom obchodě tenkrát vybrali. Asi už tušíte, že s tímhle stvořením už dávno nemá nic společného – až na to jméno, to jí zůstalo. Teď máme Buchtu, která si myslí, že je pánem domu. Už pár minut po té, co jsme ji doma vypustili, jsme pochopili, že se někde stala chyba. Tohle zvíře se vůbec nebálo.
Nebálo se pod všechno lézt, nebálo se si na všechno vyskočit a všechno okousat, rozkousat a překousat. Její oblíbenou činností nebylo sedět v koutě nebo na klíně a nechat se hladit, ale lítat, kde se dalo, její rychlost blesku jsem nechápala. Nevadilo jí ani lino, kde se jí rozjížděli nohy na všechny strany. A nechat ji o samotě znamenalo vždy katastrofu. Říkáte si, dojdu si jen natočit vodu do sklenice, vrátíte se a máte po kabelu. Nebo okousaný nábytek, nebo díru v triku, nebo nakousaný časopis, nebo ohryzanou kytku... Nicméně jsme to zvládli a podařilo se mi z ní za tři měsíce vychovat kultivovaného králíka, který ví, kde má záchod, přiběhne, když se na ni zapíská a ví, že se od něj očekává, že bude přítulný. Byla jsem na sebe tak hrdá!
video
Jenže pak jsme se s přítelem sestěhovali a začal její pozvolný pád. Už to bylo 2:1 a já byla ten kdo je v menšině. Začalo to nenápadně dobrotou za každou blbinu. Pokračovalo přes výcvik bojového králíka, který útočí, jen si k němu sednete na zem, nebo když mu chcete dát granule – proboha vždyť ho chci jen nakrmit?! Čím déle jsme v bytě bydleli, tím více náleželo prostoru králíkovi. Tu je klec, tam je domeček, pod komodou skrýš, tady má krabici na hraní a kousání, támhle tunel a na chodbě záchod číslo dva. Jenže jí to nestačí. Buchta je nenasytný dobyvatel, ona to chce mít vše pro sebe a jde si tvrdě za svým. Začala si místa, která se jí líbí značit bobky. No místa, ona si kolikrát označila i nás! A když její metoda nefungovala, přitvrdila… Začali jsme po bytě nacházet loužičky… To je něco pro mé nervy! V momentě, kdy jsem po druhé prala potah na gauč a po třetí koupelnovou předložku se to ve mně zlomilo. Řekla jsem si, že jim dám co proto – ne jen králíkovi, ale i přítelovi. Teď se bude vychovávat přísnou rukou! Králík je chudák po každém prohřešku zavřený v kleci. Neúnavně za ním chodím a čekám, kdy něco provede… A ono to funguje. Do chvíle, než ji pustí můj drahý… Tohle je válka – dva proti jednomu, ale já se nevzdám tak snadno. :-)

2 komentáře:

Děkuji za váš komentář, vážím si vašeho času :-)