Zajímavé články

Výchova. Stravování. Množství hraček. Mezigenerační rozdíly. Vánoční stromek. Náhradní péče... Občas narazím na články, které mi přijdou fakt dobré, nebo mě prostě zasáhnou a je mi škoda se o ně nepodělit. Často jsou to kontroverzní témata a je mi jasné, že ne se všemi se na nich shodnu, ale na druhou stranu by bylo fajn, aby o problému mluvilo více lidí, aby se nad ním více lidí zamýšlelo. Samozřejmě jsem vybrala spíše články se kterými souzním, kde jsou argumenty pro to, co já považuji za správné. No a nutno podotknout, že v některých věcech jsem pro ostatní, i blízké lidi, trochu za exota :-) A co pro Vás? A páč jsem nevěděla jakou dát úvodní fotku, pochlubím se alespoň adventním svícnem :)

• O kojení, aneb proč nejsem divná, když mému dítěti byl dávno rok a já stále kojím. Dlouhodobé kojení se u nás moc nepodporuje a myslím, že je to škoda. V článku je sepsáno, proč je kojení důležité i po zavedení příkrmů. Rozhodně nechci zatracovat maminky, které dlouho nekojí. Je to každého rozhodnutí a měly pro to své důvody. Ale stejně tak nevidím důvod, proč se koukat skrz prsty na mámy co kojí větší děti (a teď nemluvím o veřejném/neveřejném kojení, ale o kojení vůbec). Nechystám se kojit do školní docházky, ale sama nevím jak dlouho to bude ještě u nás.
• Proč není fajn, aby děti byly obklopené množstvím hraček?
• A navazující článek o nehračkových dárcích - třeba námět na Vánoce? Článek v angličtině.
• Proč není úplně dobré cpát nejmenší děti do jeslí a školek? Aneb dvouleté děti do školek nepatří. Přijde Vám to na hlavu postavené - že jako učitelka sdílím takový názor? Právě jako učitelka s praxí ze státní mateřské školy si myslím, že čím později dáme dítě do velkého kolektivu, tím lépe. Teď nemyslím až na střední. Ale klidně až ve čtyřech, pěti letech. Upřímně třídy s nejmenšími prcky jsou mi nejbližší. Ráda jsem s tříleťáky hrála divadlo, četla s malými skupinkami leporela, trpělivě po tisícé vysvětlovala, proč děláme to a to, co bude následovat. Ale všechny učitelky takovou trpělivost nemají. Tím nemyslím, že jsou špatné, jen jsou stavěné na ty starší děti, opravdové předškoláky, které připravují do školy a těm mají co nabídnout. A navíc nejde o učitelky. Pro spoustu dětí není srozumitelné, proč je tam tolik dětí, proč nemá nikdo čas v danou chvíli mu odpovědět a proč prostě musí dělat věci organizovaně a ve chvíli, kdy se to prostě má (hromadné jídlo, hromadné spaní, hromadná procházka, cvičení, zpívání, čůrání, prostě na co si vzpomenete). Ve školách s větším kolektivem to jinak moc nejde. A pro malinké děti je toto opravdu hození do vody. Ty by ještě měly mít individuální přístup. Doslova. Prostě jeden na jednoho. Nebo malou skupinu. Ve třídě o 28 dětech je něco takového nemyslitelné, i kdyby byla učitelka sebelepší. Spoustu dětí není na školku připravená ani ve třech letech, řekla bych že klidně polovina. Natož ve dvou. Ano, ty děti to zvládnou. Probrečí si nějaký časový úsek a když to rodič nevzdá, zvyknou si. Ale proč? Často protože jim nic jiného nezbývá. Stojí to za to? Chceme, aby si toto děti uvědomovaly a pamatovaly. Aby měly takový start vzdělávací kariéry. Aby měly odpor ke školství už od malička. A aby k nám ztratily důvěru? A když si uvědomíme kolik času některé děti ve školce tráví... Mnohé víc než je pracovní doba jejich rodičů. Třeba devět hodin denně. A je to povinnost, někdy zábavná, někdy se nechce. Ale pořád je to 5 dní v týdnu, nějakých 48 týdnů ročně... To je dost, co?

• Způsoby jak si být s dítětem blíž. Prostě nápady, jak jim dát vědět, že Vám na nich záleží. Spíš už pro větší děti. Třeba když už není tolik času, právě protože se chodí do práce a vzdělávacích institucí :-)
• Blog o tom, jaká máme práva jako rodiče v souvislosti se zdravotnictvím. Od právničky. Třeba o tom, že máme právo být s dítětem nepřetržitě. Róza byla v pěti týdnech na jipce, sice jen přes noc, ale nechali jsme se poslat domů. Byla to nejhorší noc v mém životě. Řekli nám, že tam s ní být prostě nemůžu. Teď už vím, že můžu a dokonce na to mám právo nejen já jako rodič, ale hlavně je to právo dítěte!
• Nejjednodušší otázka ve výchově . A co by ti pomohlo? Nemůžu říct, že bych byla úplný propagátor kurzů... Nevýchova je prostě velký byznys. A stejně nepohne člověkem, který nechce. Ale na druhou stranu na jejich blogu najdete spoustu zajímavých článků. A je spousta rodičů, kteří tvrdí, že jim pomohla.
• Cukr a jeho nevhodnost. Věčné téma. A také dost pravděpodobně asi jeden z nejčastějších třenic mezi rodiči dětí a ostatními (prarodiči, tetičkami, kamarády....) Podle některých to "některé" matky, včetně mě hrotí. Ale prostě nevidím důvod, proč jím děti cpát. Potravin vhodnějších, které dětem chutnají je dost. Chuť na sladké je naučená. Kdo se chce podívat na nějaké ty argumenty, mám hned několik článků: Zdravé děti jsou sladké dost; Vliv cukru na zdraví dětí; Skrytý zabiják cukr. Nástřel. Takových článků najdete hafo. Jsem strašná matka, ale nechci aby mé dítě pilo sladké nápoje, ani ten čaj jí neosladím (ostatně nesladím ho ani sobě). Nedostává oslazené ovocné jogurty (proč, když miluje bílé? Nebo když jí tam můžu nakrájet kousky ovoce? A možná až bude větší, dám jí tam domácí marmošku, nebo kapku medu.). No a sladkosti, to už je kapitola sama o sobě. Mlsat se může i sušené ovoce. Nebo oříšky. Jsem trochu pokrytec, páč já jsem sama na sladkém závislá, čokoládu bych mohla na kila. Často takovými dobrotami řeším blbou náladu, splín, či únavu. Ale nechci, aby stejně dopadlo i mé dítě. Domů se snažím nic nekupovat, jinak se po tom jen zapráší. Pracuju na sobě, chci se v tomto ohledu zlepšit, abych byla dobrým příkladem. Jde mi to mizerně, ale posouvám se.
• A když jsme u toho jídla, našla jsem články s argumenty proti uzeninám pro děti, o éčkách, nebo proč některé potraviny nejsou jako dřív... Od analytické chemičky. Zabírá to čas, ale je fajn studovat co jíme. A co podáváme nejmenším. Nehrotím to úplně, občas prostě zhřešíme, ale není to pravidlem. Spoustu zpracovaných potravin prostě nemá takou kvalitu, na kterou byli zvyklí třeba naši rodiče. U něčeho je to možná naopak. Ale nejjistější je prostě pro mě připravovat jídla z čerstvých potravin. Naleznout dnes můžete kvalitní potraviny, za které si bohužel většinou připlatíme a samozřejmě i potraviny se spoustou přidaného kdečeho. Hafo věcí je šizených. Víc než dřív, jen se o tom tolik neví. A proč? Protože vývoj a věda jdou dopředu. Možností jak nahradit některé složky a udělat tak produkt zase o něco levnější je čím dál víc. 
• A poslední o jídle. Proč jsem se stal veganem. Neříkám, že se chci striktně stát veganem. Nevím jestli někdy přestanu jíst úplně maso, jestli se vzdám másla, sýrů a asi určitě nepřestanu jíst med... Ale určitě přemýšlím o tom, jak by měla žít zvířata, od kterých si něco bereme. A vím, že pokud budu jíst já a všichni ostatní maso každý den, není možné, aby se všechna ta hospodářská zvířata pásla na travičce. Tolik zelených ploch prostě není. A to není všechno, ta hospodářská zvířata něco jedí a jedí hodně, víc než člověk. A nemusím být matematický génius na to, abych si dokázala spočítat, že to něco se musí někde vypěstovat. A zabere to více půdy, než strava pěstovaná pro člověka. A tím se ta půda více vyčerpává. A my tu půdu budem doufám ještě nějaký ten pátek potřebovat. No mohlo by se o tom mluvit do alelůja. Prostě a jistě vím, že já živočišné produkty několikrát denně nepotřebuji. A s tím jde v ruku v ruce zamýšlení se nad skladbou potravin, aby byl jídelníček plný živin a tělo nestrádalo.

Tady je myslím hezky sepsaný článek, který řeší mezigenerační rozdíly ve výchově. Milé babičky, milé tchýně. Dřív se prostě dělaly věci nějak, dneska je možností více. Maminky (a samozřejmě i tatínci, ačkoliv nejranější výchova je spíše na maminkách, které jsou na dítě napojené nejvíc, páč s ním prostě tráví nejvíc času) se mohou rozhodnout jakou cestou půjdou. V článku jsou popsané +/- způsoby které nějak vyplynuly i u nás. A ne nechtěla jsem kopírovat něco, co jsem si někde vyčetla, na tento článek jsem narazila až po více než roce, kdy se narodila naše dcera :-)

• A aby to nevypadalo, že se my mladí zaměřujeme jen na to, co dělali naši rodiče špatně a že všechno chceme dělat jinak, je tu článek, kde jsou krásná slova lidí, kteří píší o tom, co jejich rodiče udělali dobře. Já rozhodně nechci hanit to, jak se o mě jako o mimino a malé děcko starali máma s tátou. Dělali to tak, jak nejlépe uměli. V dobré víře, s tehdejšími informacemi i selským rozumem. A jsem ráda, že oni nechávají mě, dělat to zase po mém, v mé nejlepší víře. Řeknou svůj názor, ale nic mi nevnucují a respektují. I když třeba v případě koláčů a jiných dobrůtek si klepou na čelo, viď mami ;) A to, že mě respektují, jde ruku v ruce s jednou z mnoha věcí, které naši dělali správně, podporovali mě v tom co chci zkusit. Nikdy jsem od nich neslyšela, to radši nedělej, protože to nezvládneš, nebo na to nemáš. Nechali mě vybrat si kroužek na který chci chodit, ale třeba i volbu střední školy. Zkus to a uvidíš. Když budeš chtít a budeš se snažit, zvládneš to. Ty to zvládneš. To jsou slova, která jsem slýchala a jsem za to ráda.
• Sérii článků o prarodičích ukončím hezkým článkem o tom, jak kontaktní způsob výchovy přijali za své i prarodiče dětí. A přihodím svou trošku do mlýna. Nedávno jsme byly s Rózou u našich, šla jsem s kamarádkou na skleničku, vrátila jsem se a všichni na mě čekali společně v posteli. Prostě se Róza probudila a nechtěla tam být sama, tak tam byli pospolu. Byl to hezký pohled, žádné vybrečení, prostě jen přitulení.
• A teď velmi kontroverzní téma. Porody doma. Holá fakta, čísla, statistiky. Mrkněte. Článek pro ty, kteří jsou striktně proti. Nechápou nezodpovědnost matek a ještě jim nadávají. Je to prostě cesta. Opět neříkám, že má. Ale je fajn o tom přemýšlet, než něco vyřknu. Já bych se asi bála, ale byla bych ráda za více porodnic, kde se na nic nepospíchá, kde je domácí prostředí, víc soukromí. Prostředí dělá hodně s psychikou a psychika dělá hodně s průběhem porodu. A přáním všech by měl být hladký průběh porodu, no ne? Jestli jsem na něco alergická tak jsou to nenávistné komentáře pod zprávami o domácích porodech, tipu "nechal bych tu krávu chcípnout". A to jsme kde?
• Teď k miminkům, které jdou z porodnic, popřípadě později jinam než do rodiny. Iniciativa Dobrý start, z rodiny doletí dál. Bojují za to, aby alespoň nejmenší děti byly umísťovány do náhradních rodin, k přechodným pěstounům a ne do kojeneckých ústavů, kde sice mají zázemí, ale ani při nejlepší možné péči zdravotních sester nemají prostředí s jednou výhradně pečující osobou, která je pro dítě tak moc důležitá. Tu je článek o paní, která byla jednak tetou v kojeneckém ústavu, tak i tetou/přechodnou pěstounkou. Má tedy srovnání. A já smekám před všemi kdo do toho jdou. Být přechodným pěstounem, vyzvednout si čerstvé miminko, které není mé a starat se o něj několik měsíců, než se najde ta správná trvalá rodina, nevědět kdy ten okamžik přijde... to chce velkou dávku osobní zralosti. Mohou to dělat jen lidé s obrovským srdcem a trpělivostí. Asi každá maminka ví, jak jsou ty první měsíce náročné, jak se člověk moc nevyspí, jak má svaly na rukou jak kulturista od samého nošení... Prostě tito lidé mají můj obdiv! Četla jsem i článek od maminky, která adoptovala dva chlapce, jednoho přebírala z kojeneckého ústavu, druhého od přechodné pěstounky. I její přiznání a zkušenosti byly dost výmluvné. Bohužel tento článek už jsem nedohledala...
• A od těžkých témat k aktuálnímu. Živý nebo umělý stromek? Možná si někdo myslí, že tím že má umělý vánoční stromek, chrání přírodu. A ono je to přesně naopak. Z finančního hlediska je to zase jinak, o tom žádná. Ale já tu vůni jehličí miluju. Uvítala bych ale víc stromků z prořezávek. Jo a stromky v květináči jsme už zkoušeli. Oba nám chcíply :D
• A na úplný konec jsem si nechala takové ty pro zábavu! Ať se trochu uvolníme. Dopis do budoucnosti. Prostě si napište. Udělejte si jednou v budoucnu radost. Já si nastavila doručení dopisu na jednou za x let v předvánočním období. Abych se v tom shonu zastavila a povzbudila se. Může to být sranda. Může to být i dojemné. Uvidíme :-)
• Trochu zábavy v číslech a astrologii. Aneb řekněte kolikátého jste se narodili, oni vám řeknou jací jste - nebo jaké je vaše dítě, já to vlepím Rózce do její knihy a uvidíme :-)