Den osmnáctý – přáníčka

Na blbosti mě užije, prostě sem-tam ráda tvořím. Často vytvářím přáníčka k nejrůznějším příležitostem. Dnes se pochlubím těmi z obalů z čajových sáčků. Pro zájemce o skládání tu mám několik odkazů jak a co seskládat. Lepení a zdobení se pak meze nekladou ;)

• Jednoduchá kytička pro začátečníky 
• Hvězdička 
• Motýlek
• Kytičky 
• Ukázky přání 

Den sedmnáctý – zajímavé informace

Občas si připadám jako sysel… Od té doby co jsme se nastěhovali (a to je teprve něco málo přes půl roku) mi tu vyrostl poměrně slušný komínek časopisů. Znáte to, jedete někam busem, sedíte u doktora, nebo prostě jen potřebujete zjistit jak nebýt v nadcházejícím ročním období úplně out. A hned máte zas o jeden navíc… Většinou je pilně pročtu a dočtu. Když už za to ty peníze vyhodím. A dost často se tam najdou zajímavé informace, co vyzkoušet, na co se podívat a o čem si zjistit více informací. Jenže jakmile časopis jednou odložím, už se do něj jen tak nepodívám. A teď je na to konečně čas. Takže shrňme si to –

Den šestnáctý – denní režim

Svého přítele miluju, opravdu! Ale jsou chvíle, kdy bych mu nejraději něco provedla. Takové chvíle nám poslední skoro tři týdny nastávají po ránu – přesněji v šest ráno, někdy i dříve a to bez ohledu na to zda je den pracovní či ne. Jednou z mála radostí nemocenské je, že nemusíte vstávat. Když zvoní budík, není to váš budík a vy můžete dál spát. Teoreticky… Ne však, když máte za partnera někoho jako já. Můj přítel mi dělá denní režim. To obnáší to, že když vstává on, já vstávám také. A když se mi nechce, snaží se mě donutit okolnostmi. Začíná to nevinně, přes cvakání tlačítek telefonu, řinčení nádobí, přes hlasitě puštěnou televizi, procházením se sem a tam skrz pokoje až po těžší kalibr, jako je rozsvěcení světel v ložnici, stahování peřiny, tahání za nohu až k přinesení králíka – našeho miláčka - do postele.

Den patnáctý – závislost

Už je to tady, po dvou týdnech doma jsem se stala závislou. Ale na druhou stranu mohlo to dopadnout jinak? Jmenuju se Hanka a jsem závislá na moderních technologiích. Shrňme si to, denně se koukám na seriály typu Ulice, Počátky, Hlas a za chvíli mi poběží samozřejmě Ordinace, no nejsem na to hrdá, ale alespoň u televize nesedím celý den J To samé se bohužel nedá říci o internetu. Ráno zapnu počítač, připojim se a prakticky celý den jsem on-line na emailu, gmailu, votoči, facebooku, blogu a já nevím čem ještě. Ne, neděje se tam nic tolik zajímavého, nejsou tam úžasné novinky, ale já to musím každou chvíli zkontrolovat – co kdyby náhodou?

Den čtrnáctý – víkendový obžér

Nevím jak vy, ale my jsme se měli o víkendu, jak prasata v žitě. Pro jednou ve mně zvítězila chuť na něco pořádného a dobrého nad leností… Takže pro inspiraci uvádím víkendové menu:

• Snídaně – Bezlepkové muffiny
• Oběd 1 - Japonská hovězí směs s rýží
• Oběd 2 - César salát
• Večeře -  Chleba ve vajíčku

Den třináctý – venčím se

Jaro je tu a s ním i sluníčko a krásné počasí. A protože můj přítel dennodenně poslouchá jak je to strašné, že já musím sedět doma, když je tak hezky, rozhodl se, že mě vyvenčí… Takže jsem vyladila out-fit, nasadila sluneční brýle, popadla berle a už jsem byla ve výtahu. No řeknu vám po tolika dnech je fuška přejít i silnici. Vždycky jsem si myslela, že ti starouškové o holích jdou tak pomalu a pořád odpočívají, právě proto, že jsou staří. A ono houby, dělají to proto, že to prostě jinak nejde – dokonce se domnívám, že musejí mít docela slušnou kondičku, když dokáží dojít až do vzdáleného nákupního centra a s nákladem zase zpět domů! Nicméně já ji takovou nemám, takže do blízkého parku (asi 200m) mi trvá doberlit se skoro čtvrt hodiny, kde vítězoslavně dopadám na první volnou lavičku. V praku to žije! Vychutnáváme si jedno točený a koukáme co se děje. Je to taková eko-televize, spoustu lidí, dětí, psů a všechno se to jen hemží a honí sem a tam. Největší zážitek mám z malé holčičky tak max tři roky, která si to drandila na odstrkovadle v sukýnce a obrovských slunečních brýlých. Vždycky to rozjela, jak nejvíc jí to šlo, pak zakopla nohy a prostě se vezla.

Den dvanáctý – blogy

Je tu víkend, a abyste se nenudili, mám tu pár typů kde co okoukat a kde se pokochat ;)

FOOD blogy

Mlsná kočka - spoustu receptů pro každou příležitost a nádherné fotografie

Meg v kuchyni - parádní recepty

Sweet pixel - blog kde se najíte už z obrázků J

Delicious blog - toto je můj oblíbený blog s recepty, protože je zde spoustu variací na zdravá jídla, která nevypadají ani trochu nudně a samozřejmostí jsou zase krásné fotografie!

Den jedenáctý – vařím

No ne že by se mi úplně chtělo, ale něco jíst musím. A protože se celé dny válím a byla bych nerada po nemocenské jako koule s nožičkama, snažím se, abych jedla něco lehkého. (Mezi tou bonboniérou a křupinkama a sýrama a sušenkama, kterýma se živím, když mě honí mlsná.)

Takže pro inspiraci zde uvedu dvě jídla, která jsou jednoduchá a rychlá a pro ty kteří nemusí mít maso každý den i chutná ;)

Den desátý – likviduju šatník

No ruku na srdce, která z dívek, slečen a dam nemá šatník naplněný k prasknutí? A kolik z toho opravdu nosíte? Hádám, že sotva čtvrtinu… Když ono to bolerko se ještě může hodit, a tohle sako by šlo zkombinovat s těmi botami, které si teprve musím koupit a tohle tričko je na doma úplně super… Znáte to? Heleďte já mám takových věcí na doma, že bych to za celý život neunosila a oblíkla bych tím poměrně rozvětvenou africkou rodinu. A navíc doma chodím v pyžamových kalhotách a tílku, popřípadě v nějakých kraťasech, takže to vlastně ani unosit nemůžu… A mojí slabinou jsou šaty! Jé na ty já nedám dopustit a všechny je musím mít… Jenže kam já je unosím? Na ples jdu jednou do roka a slavnostních příležitostí taky není hromada. A nosit je do práce? Do školky? Kdysi jsem si myslela, že i do školky mohu chodit upravená a za dámu. O pár měsíců později a o pár poblinkaných triček, pomalovaných kalhot a o pár posmrkaných svetrů navíc, jsem se přesvědčila o opaku. A ono řekněme si upřímně válet se s dětmi po zemi v minišatech, se taky zrovna neosvědčilo J

Den devátý – tvořím

Polštářky pro hezké spaní… Motiv panáčků s bublifukem jsem viděla kdysi na internetu, ale konečné ztvárnění jsem si nakreslila podle sebe. Na výrobu jsou potřeba jen: povlaky na polštářky (např. v Ikea za 99Kč) a fixy na textil (papírnictví 1ks okolo 50Kč) a hurá do toho. Pozn.: Dávat pozor, aby se fixa nepropsala i na druhou stranu, je lepší to proložit třeba kartonem!

Den sedmý – čučím na filmy

Jak jsem říkala, měla jsem tu na návštěvě jednu úžasnou kolegyni, která mi tu nechala plný disk filmů, takže se mám na co koukat. Nově jsem shlédla Královnu Viktorii, Absurdistán a Edith Piaf. Znovu jsem uronila slzu u P.S. Miluji Tě a zopakovala jsem si Enchanted. V češtině je to vedené jako Kouzelná romance a popravdě na ČSFD tahle pohádka nemá úplně valné ohodnocení. Já ji ale miluju, koukala jsem se na ni snad milionkrát s holčičkama v Irsku a hrozně jsme se u toho nasmály! Dokonce jsem si tam musela koupit DVD a přivézt si ho domů. Schválně zkuste se na to podívat v původním znění – je to mnohem větší sranda ;)

No a kdyby chtěl někdo poradit nějaké filmy pro romantickou duši či nějaká dramata, životopisné filmy a tak (akční, schi-fi, thrillery a horory u mě nehledejte J) pro chvíle nudy, tak tady jsou mé oblíbené filmy: Černobílý svět, Koupili jsme ZOO, Velký šéf, Americký gangster, Černá kniha, Pravidla moštárny, Prázdniny, 500 dní se Summer, Anna  a král, Troja, Předčítač, Životy těch druhých, Jíst, meditovat, milovat, Kokain, Život je krásný, Zelená míle a tak dále J

A ještě jeden typ na závěr – jedna má bývalá spolužačka začala psát blog s recenzemi na filmy, takže inspiraci můžete najít i zde ;)

Den šestý – přišel mi Apetit

Od podzimu jsem hrdou předplatitelkou časopisu Apetit. Nejdříve to byla taková z nouze ctnost – nutně, ale opravdu nutně jsme potřebovali varnou konvici. Představte si, že nás prvních několik dní vůbec nenapadlo ohřát si vodu na čaj jinak. Prostě jsme zhýčkaní a nemít konvici = nemít teplý nápoj. Až po několika dnech nám došlo, že když jsme byli malí, ohřívala se voda i v rendlíku. A náhoda tomu dala, že jsme viděli letáček, kde k ročnímu předplatnému Apetit věnoval konvici zdarma a bylo to – 2 v 1 to je něco pro čecháčky :D

Den pátý – kdo si hraje nezlobí

Dny otevřených dveří fungují! Téměř každý den se něco děje… No tak dobře tu pánskou jízdu svého přítele a jeho partičky, kterou jsem svou přítomností tak nějak narušovala, bych možná počítat neměla. Ale hned den na to tu byla má kolegyně, která mi přinesla další knihy na čtení a disk plný filmů a seriálů. Pak jsme byli na oslavě přítelovy maminky, kde jsme se parádně přejedli všemožných dobrot. A měla jsem tu sestřenici se syny, kteří v Praze strávili část jarních prázdnin a dneska mi tu pod okny dokonce zpívaly ty moje ratolesti ze školky – to bylo radosti, otevírala se okna i z ostatních paneláků a důchodci nestačili valit oči.

Den osmý – slavím Paddys day – Sv. Patrika

No trošku jsem přeskočila, ale nechat to na později, to už by článek nebyl aktuální J Ne nezbláznila jsem se a ne nejsem z těch, kteří potřebují slavit všechny mezinárodní svátky a propadá mediálním kampaním a trhákům – já tam byla! Byla jsem na sv. Patrika v Dublinu. Je to už dlouhá doba, ale před pěti lety jsem byla au-paire v Irsku. Byla to úžasná doba, na kterou moc ráda vzpomínám a každý rok se snažím tento svátek oslavit tak nějak po svém… Takže od rána mám na sobě výroční zelené triko, pouštím si irské songy a probírám se fotkami. K večeři bude zelená hrášková polévka a přítel mi přinese Guinnesse. Nemít fofrklacky skočím si nějakej ten irskej taneček :D

Den čtvrtý – peču

Nejsem žádná pekařka, ale i tak to docela vyšlo – i když se to neobešlo bez jediného karambolu.

K tvorbě mě dotlačila návštěva sestřenice a jejích synů a víkendová oslava narozenin přítelovi maminky. Pro „synovce“ jsem potřebovala něco, čím si zaplácnou břich, protože podle jejich mamky jedí jak protržení – ve volbě zvítězila „Rychlá pudinková buchta“. U narozeninového dezertu to bylo těžší – přeci jen, člověk se chce trochu „blejsknout“. Vybírání bylo náročné, ale do posledního kola se dostal citrónový dort. Že jsem si vybrala moc velké sousto, jsem zjistila již záhy.

Den třetí – čtu

Po bytě se téměř nepohybuji a pití si k posteli nosím v plastových láhvích :D Abych se neunudila čtu. Čtu vše, co mi přijde pod ruku – program na televizi, letáky všemožných supermarketů, příbalové informace od léků, časopisy… Čtu a kontroluji diplomovou práci mého přítele. No a hlavně čtu těch pár knih, co jsme si přestěhovali do společného bydlení…

První na řadě byla detektivka, kterou jsem věnovala příteli během prvních Vánoc. Jsem z rodiny, kde k Vánocům jako jeden z dárků kniha prostě a jednoduše patří. A tenkrát jsem si ještě myslela, že můj drahý přítel knihy zatím nečte jen proto, že na ně nemá při studiu a práci čas a on mě z omylu nevyváděl. Proto chudinka knížka ležela v knihovně nedotčená. Detektivka se jmenuje „Za co se pyká“ a napsal ji Olleho Lőnnaeuse.

Den druhý – zkoumám terén…

V bytě jsem osaměla, skáču s vystrčenou nohou a „fofrklacky“ sem a tam. Řeknu Vám že to není žádná sranda, zapojuji svaly o kterých jsem neměla ani zdání a ruce mi mozolovatí jak po těžké práci :D Zjišťuji, že přenést si jakoukoliv věc z jedné místnosti do druhé bude problém, v případě čaje a jiných tekutých věcí dokonce velký problém. Zkouším trénovat skok o jedné berli, radím Vám, není to úplně dobrý nápad. Po zdárných začátcích se najednou něco zvrtlo a ležím na zemi, bolí mě koleno – to „zdravější“ … po několika nezdárných pokusech o vztyk, začínám být smířená s tím, že tam budu sedět, až než se přítel vrátí z práce, ale po chvíli odpočinku jsem sebrala všechnu sílu a hop, podařilo se. No ranní rozcvička by stačila, zbytek dne strávím v posteli!

Den první - Tři týdny na nemocenské, aneb jak to všechno začalo…

Jak to všechno začalo? Inu všichni známe ty seznamy dlouhých novoročních předsevzetí – začnu více cvičit; najdu si konečně dobrou kosmetičku, která mi poradí zázračné prostředky pro mou pleť, abych nevypadala jak huberťák s vráskama; budu chodit na procházky a více poznávat své okolí, cestovat, zkoušet nové recepty a zkrátka plnit si své sny. No jasně – je už březen, jenže představte si, že jsem se k ničemu z toho ještě pořádně nedostala – kromě toho že jsem lenoch líná a věčně unavená na tohle i na tamto, jsem začla marodit. Nejdřív nachlazení, rýmička, jedny kapky, druhý kapky, pak antibiotika a už mi z toho doma začalo hrabat.

Aby toho nebylo málo, hned jak jsem skončila nemocenskou, chtěla jsem se dostat do světa – mezi lidi. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych si bývala byla nevybrala brusle. Nejsem krasobruslařka, nejsem hokejová hráčka, ale dokonce nejsem ani takový ten sezónní bruslař, který se postaví na brusle několikrát za zimu a jde mu to jak po másle… Představte si slečnu, která si jede hezky to svoje, vrávorá si to nalepená na mantinelu, sotva noha nohu mine – ano tak to jsem já :D Přidejte si 10°C nad nulou, rozježděný led s boulema jedna za druhou, nával lidí a děcko, které se připlete přímo do mé jasné, rovné trajektorie.