Den šestnáctý – denní režim

Svého přítele miluju, opravdu! Ale jsou chvíle, kdy bych mu nejraději něco provedla. Takové chvíle nám poslední skoro tři týdny nastávají po ránu – přesněji v šest ráno, někdy i dříve a to bez ohledu na to zda je den pracovní či ne. Jednou z mála radostí nemocenské je, že nemusíte vstávat. Když zvoní budík, není to váš budík a vy můžete dál spát. Teoreticky… Ne však, když máte za partnera někoho jako já. Můj přítel mi dělá denní režim. To obnáší to, že když vstává on, já vstávám také. A když se mi nechce, snaží se mě donutit okolnostmi. Začíná to nevinně, přes cvakání tlačítek telefonu, řinčení nádobí, přes hlasitě puštěnou televizi, procházením se sem a tam skrz pokoje až po těžší kalibr, jako je rozsvěcení světel v ložnici, stahování peřiny, tahání za nohu až k přinesení králíka – našeho miláčka - do postele.

To už prostě spát nejde, protože buďto si necháte zničit peřiny, nebo prostě toho satana odnesete. Ranní představení není bohužel záležitostí deseti minut, ale minimálně půlhodiny, což je opravdu dostatečná doba pro úplné probuzení. A pak, i kdybych chtěla, tak už prostě neusnu…

Tímto ale můj denní režim navzdory snahám mého drahého končí, nebo se tak jako rozplývá. Veškeré úkoly, které bych mohla udělat, se zdají nevhodné pro tu kterou chvíli, čas plyne a já mám problém uvědomit si, že bych měla alespoň sníst nějaké to jídlo. Opravdu nejsem ten typ, který by mohl pracovat z domova! Neměla bych na chleba J A najednou je večer. Zdánlivě by se mohly naše role s přítelem prohodit. On usíná a já bych ho mohla budit, ale copak on se nechá? A já tím, že neusnu hned také nabírám další spánkový deficit :D

A jak jste na tom vy? Jste na sebe přísní a máte denní režim? Jste ranní ptáčata, nebo spíše sovy?