Den první - Tři týdny na nemocenské, aneb jak to všechno začalo…

Jak to všechno začalo? Inu všichni známe ty seznamy dlouhých novoročních předsevzetí – začnu více cvičit; najdu si konečně dobrou kosmetičku, která mi poradí zázračné prostředky pro mou pleť, abych nevypadala jak huberťák s vráskama; budu chodit na procházky a více poznávat své okolí, cestovat, zkoušet nové recepty a zkrátka plnit si své sny. No jasně – je už březen, jenže představte si, že jsem se k ničemu z toho ještě pořádně nedostala – kromě toho že jsem lenoch líná a věčně unavená na tohle i na tamto, jsem začla marodit. Nejdřív nachlazení, rýmička, jedny kapky, druhý kapky, pak antibiotika a už mi z toho doma začalo hrabat.

Aby toho nebylo málo, hned jak jsem skončila nemocenskou, chtěla jsem se dostat do světa – mezi lidi. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych si bývala byla nevybrala brusle. Nejsem krasobruslařka, nejsem hokejová hráčka, ale dokonce nejsem ani takový ten sezónní bruslař, který se postaví na brusle několikrát za zimu a jde mu to jak po másle… Představte si slečnu, která si jede hezky to svoje, vrávorá si to nalepená na mantinelu, sotva noha nohu mine – ano tak to jsem já :D Přidejte si 10°C nad nulou, rozježděný led s boulema jedna za druhou, nával lidí a děcko, které se připlete přímo do mé jasné, rovné trajektorie.
Neumím zatáčet, dokonce neumím ani pořádně brzdit, prostě čekám, kam to se mnou dojede. V zájmu zdraví dítěte jsem to lajskla. Zatočila a brzdila – zoubky (jestli znáte film Ledové ostří, víte o čem mluvím J). No co, myslela jsem si, natlučená kolena, dostala jsem skvělý módní doplněk – ortézu, a byla vychechtaná až do té doby co jsem po dalších třech týdnech zjistila, že mám natržený sval, natržený vaz a porušenou chrupavku. Smích mě přešel, tři týdny nemocenské… Kdo mě zná, ví, že udržet mě v posteli dokáže pouze horečka nebo pěkná kocovina – ale 21 dní?

Nejprve jsem se hroutila a nadávala, že jsou vyhlídky na plnění mých snů v nedohlednu. Přeci nestrávím celou dobu na facebooku a u televize?! Rozhodla jsem se, že se budu snažit tyto dny prožít plnohodnotně, tak aby mě čas odpočinku někam posunul – jenže co mě k tomu donutí? Je to taková moje výzva proti nudě, jen ten čas nepřetrpět, ale hezky si ho „užít“. A tady, tady si to hezky poznamenám, a to by mě hanba fackovala, kdybych to nedodržela. Třebas to i jednou bude inspirace pro někoho, kdo si bude zoufat nad svým údělem maroda J