Den třicátý druhý – jídla z koleje

Už mě nebaví vyvářet, upřímně se těším na každé jídlo, které pro mě připraví někdo jiný. Protože začínám být líná a nenápaditá, s láskou vzpomínám na „kolejní jídla“. Večeře na koleji měly pouze dva požadavky: levné a rychlé. No nebyla to zrovna hitparáda zdravé stravy, ale jednou za čas neuškodí J Zde je výčet – začínáme od nejjednodušších.

Den třicátý – zahrádka

Začalo to jarní nudou a návštěvou zahradnictví Chládek. Jenže s bylinkama na stole moc srandy není. A tak jsem zanedlouho začala remcat znova. Už jsem se doma opravdu kousala nudou. A protože Honzík se mnou buď soucítil, nebo už chtěl být ušetřen, navrhl mi další nakupovací výlet – do Bauhausu. Prý když nemůžu pracovat na zahrádce u našich, udělám si zahrádku na balkóně. To bylo radosti!

Den dvacátý devátý – výhra

Sebechvála smrdí, ale jak se říká „Pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá“ J Zkrátka a dobře, ještě před tím, než jsem šla na nemocenskou, jsme s dětmi ve školce dělali výtvor na soutěž dobrovolných hasičů. Na veledíle spolupracovaly všechny děti, dalo nám to zabrat a výsledek stojí za to. A ocenili to i porotci ;) A tak jsem si jedno odpoledne zpříjemnila tím, že jsem o vycházkách byla děti doprovodit na předávání cen v divadle U Hasičů. A přebírali jsme cenu první v dané kategorii! Jsem na ně pyšná J

Den dvacátý osmý – seriály

staženo z:
http://www.sky.com/tv/show/game-of-thrones/gallery/houses-of-westeros 

Už jsem tu jednou psala o svých závislostech. Byly mezi nimi i seriály. V tu dobu jsem měla na mysli zejména seriály, co běží v televizi. Přátelé to se ale nedalo, ne že bych je chtěla shazovat úplně, ale každý den? Když člověk vynechá, o nic nepřijde… Ale co teď? Času pořád habaděj. No řeknu vám, že se mnou a seriály to nebývalo jednoduché, do té doby co jsem studovala, jsem na ně neměla čas a potom ani moc chuť, nemohla jsem zkrátka najít ten pravý pro sebe. Ale od toho mám naštěstí Honzíka. Ten mi vybral repertoár!

Den dvacátý sedmý – curry trochu jinak

Taky milujete curry?? Já mu přišla na chuť v Irsku. No je to trochu zvláštní, ale jedli jste někdy někdo něco v Irsku? Jejich oblíbeným jídlem je stew, dušené maso se zeleninou a nevím čím ještě v jednom hrnci – no mé oblíbené jídlo to tedy není! A tak jsem byla ráda, že má rodinka ráda jedla tak jako kosmopolitně. Každý týden na stole nechybělo sice jehněčí, nebo vařená šunka, ale k mé radosti i špagety bolognese a hlavně chicken curry. Ne že by to bylo mistrovství, většinou to prostě byla omáčka ze skleničky, ale výborná! Tolik odlišná od kuře na kari ze školní jídelny mého dětství :D

Den dvacátý šestý – rehabilitace

Rehabilitace – to je něco na co se už po sedmi týdnech s nataženou nohou těšíte. Jakýkoliv pohyb je super, říkáte si. Od rehabilitace pak očekáváte zázraky, čekáte, že nějaký mistr nohu rozhýbe a během dvou týdnů je po všem a můžete zas skákat, jako kdyby se bývalo nic nestalo. Omyl s těmihle planými představami jsem se musela rozloučit záhy. Představte si, že jsem celá natěšená přišla na recepci v poliklinice s mým poukazem na 18 procedur a čekala, jak každý den minimálně jednu, ne-li dvě, podstoupím a bude. A ono prd. Volno měli až skoro za měsíc! Po tom co jsem vypadala, že se jim tam zhroutím, mi paní nabídla, že pokud mi nevadí, že nebudu mít stálého terapeuta, tak mě nacpe tam, kde se někdo odhlásil. Výsledkem jsou dvě až tři procedury týdně až do půlky května. Také mám tu výhodu, že si mohu od každého terapeuta (nebo jak se tomu vlastně říká?) vzít to nejlepší – nikdy totiž nejdu k nikomu dvakrát a tak se pokaždé učím něco nového.

Den dvacátý pátý – jarní nuda

Začalo to nevinně. Nudila jsem se doma a vymýšlela, co by… Venku jaro a co já, co já z toho sakra mám? Najednou nápad – udělám si jaro doma. A tak jsme jeli o víkendu do zahradnictví pro nějakou tu kytičku. No nebyla to jedna kytička, bylo jich víc a k tomu ještě bylinky a serepetičky a a a… Se slávou jsem to všechno doma vyskládala na stůl. A teď jsem zvědavá, jak dlouho mi ty chuděrky vydrží. Dostat se do mé péče totiž znamená pro rostlinky odsouzení k záhubě. Bohužel! Ale já se opravdu snažím! Většinou si i vzpomenu, že je mám zalít… Ale nejde to. Moc to nechápu. Měla bych k tomu mít přece geny?

Den dvacátý čtvrtý – gastrocestování

Ze sezení na zadku už mi bylo trochu smutno a tak jsem se rozhodla cestovat alespoň kuchyní, první večer bychom si mohli dát třeba… Anglii.

Fish and chips (Apetit 2014/1 str. 23)

Troubu předehřát na 210°C. brambory osušit papírovými utěrkami. Dát na plech a promíchat s polovinou oleje. Rozprostřít v jedné vrstvě a osolit. Péct 40minut, v polovině otočit.

Den dvacátý třetí – slané koláče

Tohle je jídlo, na kterém ujíždím, je to taková rychlovečeře. Super je na tom to, že si ji pokaždé člověk může udělat k obrazu svému. Nejčastěji ji plníme „co dům dá“, stačí mít v mrazáku zásobu listového těsta J Pro inspiraci tu napíšu dva recepty z knihy Albert v kuchyni.

Den dvacátý druhý – luxusní snídaně

Snídaně miluju, pokud na ni mám čas a mám u toho společnost, je to mé nejoblíbenější jídlo dne! A na nemocenské je toho času habaděj :D No a protože jsem se nudila, nakoupila jsem věci, které nám snídani mohou zpříjemnit… A teď se s Vámi podělím o svůj názor…

Den dvacátý první – ještě nekončíme

Tak tři týdny nemocenské jsou za mnou. Těším se k doktorovi, že mě potěší a budu moct znovu fungovat, maximálně pár rehabilitací a že tak za týden půjdu mezi lidi. Ale bohužel… Prý na to abych honila a mlátila děti, potřebuju být ve větší formě J Takže moje story z nemocenské ještě nekončí, pokračujeme. Na kontrolu jdu až v květnu, takže si doma ještě užiju spoustu zábavy :/ Ale začnou mi vycházky bez berlí, takže až mě někde potkáte nemohoucí či plazící se po zemi, neodhadla jsem své možnosti J Prý zatím můžu k popelnicím, pak do zeleniny a postupně prodlužovat vzdálenosti… Takže hurá do toho!

Den dvacátý – tajný nákup

No jsem holt doma dlouho… A jsem tu převážně sama… A jsem ženská… Tak co se dalo čekat? V jednom z prvních článků jsem tu psala, jak jsem objevila u Tchiba úžasné věci na pečení, které musím mít. To je jasný – chci se zdokonalovat a to bez pomůcek nejde J Jenže když bych si vzala těch věcí jen pár, budu platit poštovné a to je nemilé… No a tak jsem se dala do prozkoumávání všech produktů - to si přeci místo toho poštovného mohu něco koupit, ne? No nebylo toho málo, bylo toho dokonce dost. Už samotné mi bylo trapně, když jsem posílala penízky z banky. Styděla jsem se. Styděla jsem se dokonce tolik, že jsem o svém prohřešku neřekla ani svému drahému. Teda po tom co zahlédl koutkem oka email s fakturou, jsem musela s pravdou ven. Ale má pravda už neuvedla, o co vše se bude jednat.

Den devatenáctý – náš domácí mazlíček

Máme králíka. Jmenuje se Buchta. Po první zkušenosti s velikonočním králíkem Fazolí, kterej byl tak trochu jako motorová myš, jsem se rozhodla, že si ve zverimexu vyberu toho nejhodnějšího králíčka, který tam bude. Hned když jsme ho viděli, věděli jsme, že je to on – teda ona. To malé černé stvoření tam jen tak sedělo jako buchta a ostatní přes ni skákali a běhali a jí to bylo úplně, ale úplně jedno. A teď je jí úplně, ale úplně jedno, proč jsme si ji v tom obchodě tenkrát vybrali. Asi už tušíte, že s tímhle stvořením už dávno nemá nic společného – až na to jméno, to jí zůstalo. Teď máme Buchtu, která si myslí, že je pánem domu. Už pár minut po té, co jsme ji doma vypustili, jsme pochopili, že se někde stala chyba. Tohle zvíře se vůbec nebálo.