Den dvacátý šestý – rehabilitace

Rehabilitace – to je něco na co se už po sedmi týdnech s nataženou nohou těšíte. Jakýkoliv pohyb je super, říkáte si. Od rehabilitace pak očekáváte zázraky, čekáte, že nějaký mistr nohu rozhýbe a během dvou týdnů je po všem a můžete zas skákat, jako kdyby se bývalo nic nestalo. Omyl s těmihle planými představami jsem se musela rozloučit záhy. Představte si, že jsem celá natěšená přišla na recepci v poliklinice s mým poukazem na 18 procedur a čekala, jak každý den minimálně jednu, ne-li dvě, podstoupím a bude. A ono prd. Volno měli až skoro za měsíc! Po tom co jsem vypadala, že se jim tam zhroutím, mi paní nabídla, že pokud mi nevadí, že nebudu mít stálého terapeuta, tak mě nacpe tam, kde se někdo odhlásil. Výsledkem jsou dvě až tři procedury týdně až do půlky května. Také mám tu výhodu, že si mohu od každého terapeuta (nebo jak se tomu vlastně říká?) vzít to nejlepší – nikdy totiž nejdu k nikomu dvakrát a tak se pokaždé učím něco nového.

Omyl číslo dva byl v představě, co jsou to měkké techniky – tak jako mrkla jsem se na internet na rehabilitaci kolene a to video nebylo špatný, masáž stehna a kolínka a já se budu válet na lehátku a užívat… Nene v podání zaneprázdněných rehabilitačních pracovníků to znamená, že dvě procedury, měkké techniky i LTV, což je léčebná tělesná výchova, zvládnou za 20minut – nekecám. Prostě ohmataj koleno, dvakrát promáčknou stehno, během toho musíte pokaždé vysvětlit, co se vám stalo a už se jde cvičit. Mé první cvičení obnášelo pokrčování u stěny a mimo jiné jsem se od toho pána dozvěděla, jak mám křivé nohy. Fajn. A to je vše? Ať žije zdravotnictví! Nemyslím si, že by to byla chyba konkrétně těch rehabilitačních sester, ale vzhledem k tomu, že je tolik lidí, kteří na procedury čekají, nemohou se lidem věnovat déle. Postupně se učím na každém tělocviku nové a nové cviky, protože každý pracovník má svůj repertoár. To koneckonců není vůbec špatné, alespoň mám co zkoušet doma. Na posledním cvičení jsem se toho vůbec dozvěděla hodně, že kromě zkoušení cviků doma mohu jezdit na rotopedu, dokonce i venku na kole po rovinkách a že nejlíp pro mé nohy udělám, když budu chodit na procházky po nezpevněných plochách někde v lese. Hmm, tak paráda, to už vypadá dobře. Takže o víkendu už jsme trajdali po lese a doma už máme ten hrozivý stroj – rotoped, což obnáší každý den se několikrát přemluvit k tomu jej použít J

No a teď už jdu na svoje první cvičení do bazénu (po dvou týdnech rehabilitace se tam našlo místo) a těším se na něj! Jen doufám, že to nebude další v řadě mých omylů :D