úterý 14. října 2014

Poplach

Onehdá jsem se učila. Učila jsem se na státnice a přebývala sama v polorozpadlé chalupě v srdci Lužických hor. Bylo to príma, měla jsem tam klid a mohla se soustředit. Bez televize, bez internetu a bez signálu, s rádiem, které je ochotno naladit pouze jednu stanici, mě ani nic moc rozptylovat nemohlo.
Přes den to bylo fajn, ale v noci jsem se necítila úplně ve své kůži. Nepřidal tomu ani fakt, že nemáme hromosvod. A byla bouřka, pořádná. Taková ta, jak se při blesku rozsvítí a je vidět jako ve dne. No úplně jak v hororu. Do toho vám střechou teče. A aby byla atmosféra dokonalá pravidelné kap, kap, kap, vám nedá spát. Když mi začlo kapat do postele, jala jsem se běhat s rendlíkama po chalupě a vodu chytat. A pak bylo po všem. Konečně ticho, tma a klid. A já mohla spát.
Jenže ticho netrvalo dlouho. Asi po hodině mého zaslouženého spánku se ozvala siréna. Hasiči, říkala jsem si a chtěla spát dál. Jenže za chvíli siréna houkala znovu. No to je nějaký divný, ale jsem v klidu a ležím dál. Při třetím houkání mi začla fantazie pracovat na plno, to už jsem koukala ven, jenže v té černočerné tmě nebylo lautr vůbec nic vidět. Sakra! Co když je to poplach? Co když bouchnul nějakej plyn, či kdoví co? A teď evakuujou obyvatele a já tady trčim v chalupě a nikdo o mě neví? Vždyť ani netuší, že tady nějaká chudinka může být? No co vám budu povídat. Při čtvrtém houkání jsem popadla své evakuační zavazadlo, naházela tam životně důležité státnicové otázky, notebook, telefon a vypadla vstříc záchraně.
No asi na mě byl pěkný pohled! Z černočerné tmy se u hasičárny vyloupl obrázek rozespalé holky v pyžamu, nad hlavou polorozpadlý deštník, na nohou papuče a pod ramenem evakuační zavazadlo. Nevím, kdo koukal víc nechápavě, jestli já jak mžourala do reflektorů a čekala, že se mě někdo ujme, nebo ti hasiči, které vytáhli z postelí či Bůh ví odkud a mysleli si, že se jim asi jenom zdám. No nechtěli mě zachraňovat, dokonce mi ani neodpověděli na pozdrav. Nezdvořáci!
Tak jsem se vrátila domů, ale stejně ještě stále s pocitem, že nevím, zda dělám správně J
Druhý den, jsem šla do obchodu, vyzvědět informace, jako správná klepna. Představte si, že hořelo, kdo by to byl řekl. V sousední vesnici od bouřky chytla elektřina a shořela nová střecha… A proč houkali tolikrát? „Ále, chlapům se nechtělo z hospody, tak je museli vyvolávat tolikrát, než se jich zvedlo tolik, aby vůbec mohli odjet!“
No připadala jsem si trochu hloupě, ale měla jsem přeci strach o svůj život! Jo a k tomu plynu, prej by ho tam asi z Liberce skrz Ještěd nekutali :D

A co vy? Taky jste se báli někdy o svůj život?

2 komentáře:

  1. :-D haha, pobavila jsem se.. No, já jsem děsnej srabík.. Tak mě teď napadlo taky sepsat svůj nejděsivější zážitek na svůj blog, takže nebudu spoilerovat. A přidám radši druhej nejděsivější zážitek...

    Bylo mi asi 16 a o víkendu už jsem konečně mohla zůstávat sama doma. Sice jsem se v noci děěěsně bála. Ale v sobotu jsem chodila na brigádu a v neděli jsem měla doma klid. Tehdy u nás přespával bratránek. Nedostal totiž kolej, ale býval tam tak 2-3 noci uprostřed týdne. Se mnou v pokoji. Ale o víkendu nikdy. Jednou ale nečekaně v Praze zůstal na nějakou pařbu a myslel si, že jsem odjela spolu s našima na chalupu. Když si ale v noci chtěl odemnkout a zjistil, že je zamčeno na řetěz, tak se přesvědčil o opaku. Zvolni. Dlouho! Jenže mě jentak nic nevzbudí. Bratránek má ale dost hubou ruku, takže se mu podařilo řetěz odháknout, došel ke mě do pokoje, otevřel si skříň, vyndal si svůj polštář a deku a odnesl si to do obýváku. Ráno mě vzbudilo bouchnutí dveří od záchodu. Venku už bylo světlo, ale já z toho měla málem infarkt. Vždyť jsem byla doma sama ale teď šel někdo na záchod! Vytáhla jsem ze skříně tyč od vysavače a opatrně otevírala dveře pokoje, připravená udeřit. A tam.. bratránek v trenkách. Prej: "čau". :-D Málem mě kleplo :-D

    http://fczelkamaya.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, tak to bych asi taky nerozdejchala :-) a až napíšeš článek o tom úplně nejděsivějším, ráda si ho přečtu ;)

      Vymazat

Děkuji za váš komentář, vážím si vašeho času :-)