Přes den to bylo fajn, ale v noci
jsem se necítila úplně ve své kůži. Nepřidal tomu ani fakt, že nemáme
hromosvod. A byla bouřka, pořádná. Taková ta, jak se při blesku rozsvítí a je
vidět jako ve dne. No úplně jak v hororu. Do toho vám střechou teče. A aby
byla atmosféra dokonalá pravidelné kap, kap, kap, vám nedá spát. Když mi začlo
kapat do postele, jala jsem se běhat s rendlíkama po chalupě a vodu
chytat. A pak bylo po všem. Konečně ticho, tma a klid. A já mohla spát.
Jenže ticho netrvalo dlouho. Asi
po hodině mého zaslouženého spánku se ozvala siréna. Hasiči, říkala jsem si a
chtěla spát dál. Jenže za chvíli siréna houkala znovu. No to je nějaký divný,
ale jsem v klidu a ležím dál. Při třetím houkání mi začla fantazie
pracovat na plno, to už jsem koukala ven, jenže v té černočerné tmě nebylo
lautr vůbec nic vidět. Sakra! Co když je to poplach? Co když bouchnul nějakej
plyn, či kdoví co? A teď evakuujou obyvatele a já tady trčim v chalupě a
nikdo o mě neví? Vždyť ani netuší, že tady nějaká chudinka může být? No co vám
budu povídat. Při čtvrtém houkání jsem popadla své evakuační zavazadlo,
naházela tam životně důležité státnicové otázky, notebook, telefon a vypadla
vstříc záchraně.
No asi na mě byl pěkný pohled! Z černočerné
tmy se u hasičárny vyloupl obrázek rozespalé holky v pyžamu, nad hlavou polorozpadlý
deštník, na nohou papuče a pod ramenem evakuační zavazadlo. Nevím, kdo koukal
víc nechápavě, jestli já jak mžourala do reflektorů a čekala, že se mě někdo
ujme, nebo ti hasiči, které vytáhli z postelí či Bůh ví odkud a mysleli
si, že se jim asi jenom zdám. No nechtěli mě zachraňovat, dokonce mi ani
neodpověděli na pozdrav. Nezdvořáci!
Tak jsem se vrátila domů, ale
stejně ještě stále s pocitem, že nevím, zda dělám správně J
Druhý den, jsem šla do obchodu,
vyzvědět informace, jako správná klepna. Představte si, že hořelo, kdo by to
byl řekl. V sousední vesnici od bouřky chytla elektřina a shořela nová
střecha… A proč houkali tolikrát? „Ále, chlapům se nechtělo z hospody, tak
je museli vyvolávat tolikrát, než se jich zvedlo tolik, aby vůbec mohli odjet!“
No připadala jsem si trochu
hloupě, ale měla jsem přeci strach o svůj život! Jo a k tomu plynu, prej
by ho tam asi z Liberce skrz Ještěd nekutali :D
A co vy? Taky jste se báli někdy
o svůj život?
:-D haha, pobavila jsem se.. No, já jsem děsnej srabík.. Tak mě teď napadlo taky sepsat svůj nejděsivější zážitek na svůj blog, takže nebudu spoilerovat. A přidám radši druhej nejděsivější zážitek...
OdpovědětVymazatBylo mi asi 16 a o víkendu už jsem konečně mohla zůstávat sama doma. Sice jsem se v noci děěěsně bála. Ale v sobotu jsem chodila na brigádu a v neděli jsem měla doma klid. Tehdy u nás přespával bratránek. Nedostal totiž kolej, ale býval tam tak 2-3 noci uprostřed týdne. Se mnou v pokoji. Ale o víkendu nikdy. Jednou ale nečekaně v Praze zůstal na nějakou pařbu a myslel si, že jsem odjela spolu s našima na chalupu. Když si ale v noci chtěl odemnkout a zjistil, že je zamčeno na řetěz, tak se přesvědčil o opaku. Zvolni. Dlouho! Jenže mě jentak nic nevzbudí. Bratránek má ale dost hubou ruku, takže se mu podařilo řetěz odháknout, došel ke mě do pokoje, otevřel si skříň, vyndal si svůj polštář a deku a odnesl si to do obýváku. Ráno mě vzbudilo bouchnutí dveří od záchodu. Venku už bylo světlo, ale já z toho měla málem infarkt. Vždyť jsem byla doma sama ale teď šel někdo na záchod! Vytáhla jsem ze skříně tyč od vysavače a opatrně otevírala dveře pokoje, připravená udeřit. A tam.. bratránek v trenkách. Prej: "čau". :-D Málem mě kleplo :-D
http://fczelkamaya.blogspot.cz/
Ty jo, tak to bych asi taky nerozdejchala :-) a až napíšeš článek o tom úplně nejděsivějším, ráda si ho přečtu ;)
Vymazat