Matějská a jiné pouti

Poutě mám ráda – už od malička, ten ruch, dobroty, vůně, atrakce… Ale na Matějskou mi dlouho štěstí nepřálo. Vždycky do toho něco vlezlo, ale nakonec se to loni vydařilo. Ve vycházkách jsem se v rámci rehabilitace vydala na výlet. Na vybájenou Matějskou. Hodlala jsem si to užít. Protože po týdnech doma je báječné naprosto všechno! Teda skoro… Na atrakce jsem se těšila, ale spíš na ně koukat, než na ně lézt :D tak jako jo, mám ráda horské dráhy, strašidelné hrady, řetízkáč, labutě, ruský kolo a jiný blbiny, ale ty monstra???

Na ty nemám nervy. Jednou jsem si chtěla rozšířit obzory a vlezla jsem na nějakej kolotoč, kterej se mnou na šikmý ploše smýkal kolem vlastní osy i kolem středu a zbrkle měnil směr a házel se mnou sem a tam. Jediné co jsem si z toho odnesla, bylo spoustu modřin od tyčí, co mě měly udržet přikurtovanou. Ne to není nic pro mě! Říkala jsem to tehdy, říkala jsem to i později u té ztřeštěné obří lavice, kde lidé sedí jako slepice na hřadě a říkala jsem si to i loni, když po mně můj Honzík chtěl abychom šli na tu obří věc. Rozumějte tu tyč, na které je rameno, na jehož koncích jsou sedadla, ne kabinky, ale sedadla! Vyveze vás to do strašných 60-ti metrů nad zem a tam si to s vámi dělá, co chce. Paráda! Prej budu ta nejúžasnější přítelkyně, když na to půjdu a prej pak už budem dělat jen to, co budu chtít já.

Nechala jsem se přemlouvat, než jsme obešli celou Matějskou kolem dokola. Dvakrát. A pak už jsem to nevydržela. Fajn, chci být nejlepší přítelkyně na světě, ale pak se chci pořádně nadlábnout. Už ve chvíli, kdy Honzík kupoval lístky, jsem toho litovala. Právě totiž skončila jedna jízda. Vystupující dívka se klepala jak ratlík a plakala, byla bílá jako stěna a byla k neutišení, ani její kamarádi nebyli moc nadšení, nevím, jestli z ní a nebo ze zážitku. A aby toho nebylo málo, sjelo dolů i druhé rameno. Vystoupil mladík, neplakal, netřásl se, ale také byl bílý jako stěna, jen co se povolilo sevření bezpečnostních popruhů, vylítl jako střela k nejbližšímu keři, však víte asi zpívat nebo si přičichnout… No príma a po tom co jsem viděla, jsme museli čekat ještě hezkou chvíli, než jsme se dostali na řadu. Nebylo úniku, lístky už byly koupené a přeci ten „majlant“ nenecháme propadnout… Ještě jednou príma. A pak to přišlo, seděla jsem na svém místě, přikurtovaná, tentokrát to všechno bylo vypolstrované – snad nebudu mít tolik modřin co obvykle. A už jsme stoupali, hlavou mi běželo: už stačí, už jsme hodně vysoko, dost! Ale nevydala jsem ani hlásku. Snažila jsem se zvyknout na divný pocit, že mi nohy jen tak plápolají nad tou šílenou prázdnotou. Vypudila jsem z hlavy katastrofický scénář, jak vypadne šroubek, vymrští nás to ještě výš a pak už budem jen padat - přivázaní k sedátku… Ale pak už jsem si to jen užívala. Bylo to super – fakt, žádný cloumání za strany na stranu, prudké nepředvídatelné pohyby, občas jen hlavou dolů, ale bylo to boží. Ten pocit, že jste na setinu vteřiny bez tíže a že lítáte a ten rozhled. Paráda, teď už bez ironie.
Nakonec jsem byla nejbáječnější přítelkyně a ještě jsem si to užila :D. Jen Honzík už neměl moc chuť na ten kus žvance. Jsem zvědavá jak to dopadne letos...
A jak jste na tom vy a atrakce?