Plínky, nebo bez plínky? Aneb bezplenková komunikační v praxi

Přebalování. Jedna z těch méně oblíbených činností, kterou zahrnuje péče o malého sladkého tvorečka. Myslím si že pomalu, ale jistě se vrací do módy látkové pleny. Teda podle počtu diskusí "látkujících maminek" jsem si to myslela, nýbrž ve svém okolí jsem byla za blázna. Toto bláznovství ale hravě překonal návrh bezplenkové metody. Honzík mi řekl, že teď už stačí jen batikovaná sukně a jestli mi to těhotenství neleze na mozek. V hlavě se mu hned začaly vířit obrázky alternativních matek a jejich nahatých dětí, které jsou kojené ještě při nástupu na povinnou školní docházku. Myslel si, že jsem se zbláznila.

Ale popořádku.
Došla jsem k tomuto způsobu, tak nějak postupně a přirozeně. Nejdřív mi vadilo, že by ten Pupík, který se sotva vyklube, měl po sobě hned zanechávat takovou (ne)ekologickou stopu. Hledala jsem tedy alternativy. Ekologické papírovky, ale nebyly nic pro mě. Furt je to odpad a navíc se mi nelíbila cena. Jako dobrá věc mi připadaly látkové kalhotkové pleny. Viděla jsem je na výstavě a byla jsem z nich nadšená. Mé nadšení značně ochladlo, když jsem měsíc před termínem začla řešit věci okolo přírůstku do rodiny a strávila jsem dva dny drahocenného času studiem těch "zázraků" na internetu. Ono to totiž není jen tak. Je to vyšší dívčí. Nejsou kalhotkové plíny, jako kalhotkové plíny. Všechny ty  AIO = "vše v jednom" a SIO = "vše v jednom" (jaký je v nich sakra rozdíl?) a kalhotkové a zavinovací a vložky a svrchní kalhotky... A to nejsme u materiálů bavlna, bambus, vlna, fleese, a bavlněný flees... No šla mi z toho hlava kolem. A někde mezi tím jsem našla informaci o bezplenkovce. Nejdřív jsem se tomu zasmála, ale červíček už hlodal. Následovala návštěva kamenného obchodu, kde jsem očekávala prozření ohledně těch potentočkovaných plen. Jenže jsem měla pocit, že paní prodavačka je na tom s informacemi tak nějak podobně jako já. Strávila jsem tam snad dvě hodiny. Abych si vybrala tři různé plíny na zkoušku. Vzala jsem si i sponku na klasické čtvercovky, protože mi najednou začlo připadat jednodušší si doma poskládat plínu, kterou dávala máma na prdelku mě, než řešit a skladovat tyhlety barevné nádhery. Nic proti kultu vzorovaných plen (ale k čemu to je, když je pak člověk schová pod svrchní kalhotky). Jsem ráda, že jsem tomu nepropadla, prej to dost leze do peněz :-) A na poslední chvíli jsem si do košíku přihodila i onu mističku na bezplínkovku, co kdyby náhodou.

Dalším krokem byla má lenost. Fáze praní nejen titěrných oblečků, ale hlavně hromady čtvercových plen a jejich následné nekonečné žehlení, mi dodalo odvahy. Odvahy k tomu si alespoň o této metodě něco přečíst :D No věru informací moc nebylo. Hlavně mi to všechno přišlo dost časově náročné a přitažené za vlasy. To mám opravdu celé dny koukat po tom nemluvněti a sledovat jeho škleby, jestli to náhodou není ono? Jestli náhodou nepotřebuje? Vždyť bych nedělala nic jiného.

Inu, v porodnici jsem byla spořádaná prvorodička a dělala vše jak nám ukázala sestřička. Balila do papírovek a vzorně mazala prďku Bepantenem. Ale jen co nás pustili dom jsem vyzkoušela mističku. Potají. V noci. A světe div se tak nějak to fungovalo. Vždy když jsem šla kojit, malou jsem vysvlíkla z plíny a pod zadeček ze strany narafičila kýbl. Někdy to vyšlo, jindy ne. Někdy to vyšlo a následná spoušť nestála za to. Zkrátka učený z nebe nespadl a v tomto případě to platí dvojnásob. Jelikož na nehody jste dva. Matka co má co dělat s tím, aby držela děcko a ještě k tomu přidržovala, nebo někde zašprajcla kyblíček. A dítě, které sebou může mlít a v nestřežený okamžik misku prostě vykopnout. No nejednou se muselo uklízet. A nejednou jsem to chtěla vzdát. Ale nedala jsem se. Ze začátku vydrželo mimčo s čistou plínkou do dalšího kojení spíše výjimečně. Ale naučilo se, že si při krmení a ještě lépe po něm, může ulevit. A světe div se, v měsíci věku naší dcerunky jsme byli na cca jedné plínce denně a to už za to stojí. Horšilo se to samo tehdy, když se někam pospíchalo, nebo jsme byli v jiném prostředí. Drželi jsme se ale i při pobytu v nemocnici.

Měla jsem z toho velkou radost. Ale jak jsem se v nějakém chytrém článku dozvěděla, mohou nastat období, kdy to tak nějak nevychází. A to jsme měli právě teď. Okolo třetího měsíce malá začala více a častěji jíst a ne vždy se jí chtělo v ten samý okamžik. Takže znova hromady plen na praní a hromady plen na žehlení. K tomu spoustu řevu. Protože to nebohé dítě prostě nezná mít zadek v mokru. A tak řve. Řve, když potřebuje čůrat. Řve když potřebuje kakat. A řve, když jsem ta neschopná matka, co to nestihne. Řve do té doby než se plína vymění, popřípadě než usne vyčerpáním. Protože tomu miminku nevysvětlíte, že v tramvaji, metru, v obchodě, zkrátka dosaďte si jakékoli jiné nevhodné místo, nemůžete vytáhnout misku a dát jej vyčůrat. Takže to není nic pro slabé nervy. A ty jak jsem zjistila já mám. Nesnáším dětský řev. Mám pak také chuť řvát.... A vzdát to. Tady, ale nastoupil můj drahý manžel. Když zjistil že to funguje, začal být pyšný na svou dceru, která je tak na výši, že již jako miminko není žádné prasátko. A tak se taky snaží. Když totiž Róza začne brečet nikdy nevíme jestli je to proto že se jí chce, nebo že je hladová, nebo unavená, nebo prostě jenom protivná hysterka, která se snaží o pozornost i tehdy, kdy se prostě pospíchá a člověk se jí nemůže plně věnovat. A tak ji svlékáme. Když na to přijde i pětkrát mezi kojením. A zase oblékáme. Začla jsem nenávidět všechny knoflíčky a patentky. A ono to občas vyjde. A zase se to zlepšuje. Tak ať to nezakřiknu.

A když to tak vidíte má to své pro i proti. Během našeho bezplínkového období a divadla na nejroztodivnějších místech jsme zavrtali červíka spoustě lidem. Jsou tací, kteří nás obdivují, ale nešli by do toho. Jsou tací, kterým se to líbí a u dalšího děcka o tom uvažují. Jsou tací, kteří se přímo nadchli a začali hledat informace. Jsou ti, kteří shovívavě hledí a nechávají si své názory pro sebe. A pak je samo ta velká skupina lidí, co si myslí, že jsem blázen a že celé naše počínání je hovadina a že to stejně k ničem není.

A proto dělejte to každý tak, jak to cítíte. Nikomu nic nevnucuji a nikoho nesoudím. Kdo na to nervy nemá a že to občas velké nervy jsou, ať si jede v plenách. Kdo chce mít úplnou pohodu bude mít papírovky, ale také možná ještě tříleté dítě, které ne a ne na nočník. Samozřejmě to není podmínka. Kdo chce myslet ekologicky ať si má kalhotkové pleny. Je to takové něco mezi. Sice musíte prát, ale obejdete se bez žehlení. Ale také to rozhodně není nejlevnější řešení. Kdo kouká na kačku může balit klasiku - do čtvercovek, je s tím ale dost práce a většina mamin je žehlí. Kdo je lenoch a nechce ani neustále hlídat akce na papírovky, ani prát a ani žehlit, navíc třeba ušetřit může to zkusit. Občas je to boj, ale když to zrovna funguje je to podle mě super. Dítě je je spokojený, že mu rozumíte. Vy jste spokojený, že dítě je spokojený. A jako bonus nevíme co je to opruzená zadnice.
Tak co? Nahlodala jsem i Vás? Co si o tom myslíte? Očekávám dost rozporuplné názory :-)

V dalším příspěvku sepíšu jak na to, aneb jak jsem postupovala já a co u nás fungovalo pro ty, kteří by to chtěli vyzkoušet.