úterý 12. března 2019

Marie

Chtěla jsem sepsat tříměsíční report. Možná i něco o těhotenství. A kterak na svět přišla. Ale odkud začít, už když tohle začínám psát mám skoro měsíční skluz. A co než to dokončím... Sepsat to však musím. Nebo chci. Tak rychle se mění a po uzlíčku, co jsme si přivezli z porodnice, už není skoro ani stopy. Chci si poznamenat všechno, tak prosím omluvte, že budu skákat od jednoho k druhému a narvu sem tolik informací kolik jen půjde. Takže tak nějak popořadě.
Marie. Kde se vzalo to jméno? Jak k němu přišla? Připravte si kapesníky.
Vymyslela jej Rozárka. Ani u druhého dítka jsme si nechtěli nechat říct jestli čekáme kluka nebo holku. Rózka? Ta v tom měla jasno. Od samého začátku neochvějně tvrdila, že to bude holka. I když jsme se občas snažili naznačit, že to miminko by mohlo mít pinďíka, aby případně nebyla zklamaná, ona tvrdila to svoje MOŽNÁ, ALE. Jenž v překladu znamená říkejte si, co chcete, ale takhle to je. TEČKA. No a když jsem byla ve čtvrtém měsíci, Honzik skončil na svou oslavu třicetin v nemocnici se slepákem. My za ním samozřejmě jezdili na návštěvy (a bavili tak celou nemocnici). A takhle jednou si tam Róza zalezla za skříň a když vylezla, bez jakýchkoliv souvislostí nám řekla, že naše holčička se bude jmenovat Mařenka. No ve mně hrklo. Víte já jsem taková dost citlivá na věci mezi nebem a zemí. A když mi moje dítě řekne v nemocničním pokoji, po pobytu za skříní, kde tvrdí, že si s někým povídá, že budem mít Marušku, napadalo mě jen, že v tom pokoji umřela nějaká paní a ta se jmenovala Marie... Jméno jsme jí z hlavy nevyhnali a koneckonců proč, nám se taky líbilo. Jen do vymýšlení klučičího se pořád neměla a když, tak ho měnila co chvílu. Ale to není všechno. A víte co se stalo v září? V září nám nečekaně zemřela babička. Rózky prababička. Annemarie. Pro mě prostě babička. Ale pro své známé a kamarády MARUŠKA. Co se mi všechno honilo hlavou, když mi mamka zavolala, že s babi je zle a že jestli se chcem ještě rozloučit, musíme jet hned, to ani sepsat nedovedu... Prostě ty děti vědí. Nikdo mi nerozmluví, že ony mají dar, který my v průběhu života ztrácíme. A tak máme Mařenku, na kterou nám Maruška dává pozor.
Tak, teď jsem si vyplácala nejdojemnější část na začátku. Ale co už :-) No a víte jak by se jmenovala, kdyby přeci jen byla kluk? No hele variant bylo mraky. Stejně jako u Rózinky, jsme se rozhodovali na poslední chvíli. Nechápejte to tak, že bychom se na to vybodli, zvažovali jsme to dlouho, ale pořád jsme vybírali co bude opravdu to nej. U Rózky jsme to rozsekli, když jsme parkovali auto před porodnicí. U Máji to bylo ještě o chlup napínavější. Já už z toho měla hlavu jak pátrací balón a Honzík si několik dní dělal legraci, že to tam vyplní a já budu mít překvápko. Varianta, ke které jsem se přikláněla nejvíc byla, že pokud vykoukne kluk, budem vědět, až ho uvidíme. Že to prostě vyplyne. Jenže to se zas nelíbilo Honzíkovi. No a mezi silnýma kontrakcema jsem opravdu celou tuhle starost hodila na otce. Chudák. Taková zodpovědnost. Jméno vyplnil, ale pak běžel celý za doktorem ještě jednou, ať to přepíše. A nikdo mi neměl říkat, co tam je. No nakonec mi to stejně řekl. Ale až když už bylo po všem. No Mařenko, kdybys přeci jen měla pindíka, byla bys Bertík.
Teď ještě k pupkatý éře. Mařenka si pospíšila. Než jsme se pomalu rozhoupali, že bychom to druhé škvrně brali, byla tam. Uhnízdila se a nedbala na žádné fáze cyklu. Pěkně nám tím nahnala strach. Páč vše bylo zvláštní, dlouho se neukazovala a už to vypadalo, že jde o mimoděložní těhotenství. Na rychlo jsem tenkrát hledala lékaře v Praze, páč liberecký byl z ruky, táta na služebce, já bez auta a s Rózkou na krku. Našla jsem. Ale doktor nenašel nic v mém břiše. Hodnota hcg nízká a Maruška si s námi hrála na schovávanou ještě další dva týdny. Ale nakonec vykoukla a my se mohli začít potichu a potajmu radovat. Bylo mi šíleně zle. Víc jak čtyři měsíce mi jídlo vadilo. Jako v prvním těhotenství. Při každém vaření jsem si musela dělat přestávky. Taky jako před lety. Jenže tentokrát jsem se na to nemohla vybodnout, páč ta Róza jíst něco musela. A tak jsem trpěla. Né že bych neměla chutě, ale než jsem se k tomu, co jsem chtěla dostala, nebo než jsem to uvařila, většinou mě chuť přešla. Bylo mi blbě i jen z ohřívání. A když už, tak jsem měla chutě jiné než prvně. Tentokrát to byly chutě na prasárny. Takový Mekáč. Hranolky. Majonéza. Párky. Salámy. Prostě věci, které normálně vůbec nekupuju. Když jsme občas s Rózkou zavítaly do kavárny, radši jsem si dala chlebíček než dortík. A to není vůbec můj styl. 
Na Velikonoce jsem musela na pohotovost. A pak taky s pravdou ven, alespoň před rodinou. Páč jsem potřebovala trochu pomoct. Závěr - když nechci být v nemocnici, musím být v klidu, nohy hore, nestresovat, odpočívat, nenosit nic těžkého. To byla výzva. Hlavně pro Rozárku. A pak se všechno uklidnilo a bylo dobře. Jasně člověk se nesměl zaměřovat na únavu, bolení zad, pálení žáhy, nespavost... Prostě jiný stav. Ale bylo fajn. Vyvezli jsme rodinu k móři. Hodně jsme byli na chalupě, u rodičů. Nijak zvlášť nechvátali. Na naše poměry. A já si ten pupek užívala. S Rózkou jsem se nám snažila dělat hezký program. Navzdory únavě jsem pravidelně mezi jedenáctou a druhou ranní nemohla spát. To dítě mělo uvnitř diskotéku. Měla jsem tak dost prostoru na vymýšlení všech těch mých blbin a dávala si noční. Ale spát jsme chodili všichni společně. I s tatínkem. Hádejte, kdo usínal první? :-) Prostě dobře jsme se měli. Až jsem litovala, že je to asi naposled, co takhle ten pupek mám. Je to prostě zvláštní období. Ten malej človíček tam uvnitř. Těšení se, obavy, napětí, čekání...
A pak to přišlo. Čtvrtek odpoledne. Pár dní po termínu a já tak nějak tušila, že je něco jinak. Inu vzali jsme to po našem. Vyrazili jsme ještě 3 + 1 do cukrárny a pořádně to roztočili :-) Večer jsme šli zase všichni společně spát. A ještě než jsem dozpívala poslední ukolébavku přišly první kontrakce. Rózka jak na potvoru nemohla zabrat. Vysvětlila jsem jí, že ten den je tady. Že v noci pojedu do porodnice. A ona si může vybrat, jestli pojede k babičce a dědovi, nebo mají oni přijet k nám. Chvíli to zkoušela, že pojede s námi, že chce být se mnou, ale nakonec kývla na to, že v noci přijedou prarodiče. A když bylo vše jasný, v klidu usnula. Prarodiče drželi pohotovost, Honzík se ještě snažil nabrat síly. A já si háčkovala. Háčkovala a dýchala. A prostě byla. Doma. Páč jsem nechtěla zas trávit mraky času čekáním v porodnici a tak jsem raději čekala doma. Až to chvíli vypadalo, že jsem to s tím čekáním přepískla. Ale břicho jsme do porodnice dovezli. A tam jako na potvoru měly křeče přestávku. Závěr z prvního vyšetření byl "no dneska porodíte". Byly tři ráno! Já chtěla rodit rovnou, neuměla jsem si představit, že to bude třeba až odpoledne, nebo v noci. Dokonce mi chtěli poslat Honzíka domů. Ale ještě, že na to nedošlo. Stihla jsem už jen přípravu a hodinovou sprchu. Ta byla tak skvělá, že jsem v ní hodlala zůstat. Prostě jsem chtěla porodit tam. Třeba na tajňáka :-) Ale dost důrazně jsem byla přesvědčena, že musím na kontrolu. No a za půl hodiny byl haribáček venku. (Naše miminko totiž na jednom z prvních ultrazvuků vypadalo jako gumový medvídek.) Nebudu lhát, že by to šlo jako po másle. Proběhla nějaká ta hysterie. To ale zůstane jen mezi mnou, Mařenkou, Honzíkem a porodní asistentkou a doktorkou... a dalším doktorem a vlastně i dalším a dalším personálem, kde se tam všichni vzali? Asi první, co nám doktor řekl bylo, že klučíčí jméno si má tatínek nechat pro dalšího potomka. No a když mi ji dali poprvé na břicho, to malinkatý stvoření, měli jsme dežaví. Nebylo pochyb že holky jsou ze stejnýho těsta. Ještě dva měsíce po porodu nám lidi říkali, že máme doma black and white. Jediné čím se holky jako miminka lišily byla barva vlásků. Ale už se vyloupla ta holka naše okatá, už není pochyb o tom, že je svá.
Asi neumíme dělat děti, které hodně spinkají, ale s tím už se počítalo. Skoro tři týdny Mařence trvalo než zjistila, že maminka už na diskotéky nechodí a režim je třeba otočit. A ani přes den tomu spaní moc nedala. Tak jako takový ojedinělý dvacetiminutovky. Ze začátku ji trápily podvečerní koliky. Můj jídelníček se velmi omezil a já si občas říkala, z čeho to mlíko vůbec budu dělat. Odmítla nám dudlíka. Zkoušeli jsme pět různých druhů a nic. Tak úplně moc mě to netrápí, ale na druhou stranu, když hodně vyřvávala, stýskalo se mi po téhle možnosti. Taky se jí zatím nezamlouvá nošení. Vím že by se nemělo srovnávat, ale prostě nedá mi to. Rózinka byla prakticky neodložitelné miminko. V haipa daipa vaku jsem ji měla skoro pořád, byl v pohotovosti v kočáře na všech našich cestách. Páč v kočárku spala jen pokud jel, pak chvíli koukala, a končilo to tím, že jsem se vracela domů s písničkou. Buď mou a ji to zaujalo a byl klid, nebo její a ta zaujala zas okolí :D Proto jsem často vezla prázdný kočár a ji v "pytli". A pokud jsem nic nemusela, první měsíce jsme trávily v posteli. Nebo na gauči. Já dělala něco na počítači, nebo si četla, háčkovala, ale třeba i v sedě žehlila a ona ležela, nebo spala na mě nalípnutá. A byl klid. Maru ta ne. Pořídila jsem si na ni šátek a asi na dvou týdnech nadšeně poprvé navázala. Nadšení nebylo opětováno. Ani v pytli se jí nelíbilo. Ale za to je docela v klidu v kočárku. A přes den je dobře odložitelná. To máme různé pointy po celém bytě, kde vždy na chvíli leží, pozoruje a pak ji zas poponesem, aby byla stále v centru dění. Na chodbě máme hojdavak (neměli jsme jinde prostor kde jej upevnit :D), tam je když si čistíme zuby, když děláme prádlo. V kuchyňské části máme lehátko od babybjorn. To pak kolikrát vařím tak, že třeba škrábu brambory, krájím zeleninu apod na zemi vedle ní. A je klid. A k tomu mi samozřejmě asistuje i Rózka. Dokonce už mě Honzík i nachytal, takhle připravovat večeři vedle prázdného lehátka :D V obývací části máme na gauči hnízdečko a poměrně brzy jsme vytáhli i hrazdičku. V pokojíčku lehávala Maru u Rózky v posteli, ale jen co trochu povyrostla, začali jsme si ji dávat vedle sebe na zem, aby na nás lépe viděla. Rózku baví jí vždy připravit nějaký pelíšek, abychom si my dvě mohly číst, nebo hrát. No a v ložnici by se nabízela postýlka. Jenže tady to zas tak nějak nevyšlo. Spala v ní ani ne měsíc část noci. Pak už se hodně budila a lépe spala, když byla u mě. Takže jsme tam prostě všici pohromadě a já si tak můžu ty svoje kuřátka zkontrolovat, kdykoliv se probudím. A pokochat se jak krásně spinkají. Další rozdíl je v kojení. Zatímco Róza byla schopná se napojit kdekoliv a kdykoliv. Maru na to potřebuje klid. Jakmile se někde něco děje, pouští se a pije jen tak, aby se neřeklo. Nejvíc se napucne v noci, nebo při odpolední Rozárčině odpočívání. 
Zatímco Rózka milovala koupání od samého začátku, Maru je z něj stále tak nějak rozpačitá. Následnou péči nesnášely zprvu obě. 
Ale třeba zatímco Rózka jízdy v autě vyloženě protrpěla, Mařenka většinou spokojeně spí. Zaťukat.
Na tatínka se prý Mařenka poprvé usmála ve dvou týdnech. Na nás ostatní se směje asi od měsíce. Baví jí pasení koníků. Baví ji pozorovat něčí i svoje ruce. Ve skoro třech měsících se začla otáčet na bok. Ale je to měsíc a dál zatím nic. Našla si totiž jiný způsob pohybu, který jí vyhovuje více. Posouvá se kolem své hlavy. Odráží se patama. A vzadu na hlavě jí tak vzniká holé kolečko.
A úplně nejraději má pozorovat, jak se něco děje. Vděčným objektem je samozřejmě Rózka. Stačí když na ni vidí, jak si vaří v kuchyňce a když jí sem-tam něco dokonce přinese... A to Rózku taky baví. Nosí jí ráda hračky na půjčení. Přikrývá ji dekou, přijde ji pohladit. Opusinkovat. Když si na něco hraje, nikdy nezapomene vymyslet roli i jí. Takže je často trpaslík. A říká jí syslíčku můj milovanej. Ale nemyslete si, tak idilické to není vždy. Už si i vyzkoušela tu svou živou panenku vytahat za uši, za vlasy, nebo jí trochu nabančit... Ale jinak se milujou. Když Rózka není doma, je Mařenka celá nesvá. Je teda pravda, že první chvíle prospí vydatným spánkem, páč Róza jí moc toho spánku nedopřeje. Ale jakmile dožene spánkový deficit, je nespokojenější. A to se pak smýkám já. To se z ní pak to neodložitelné miminko také kolikrát stane. Takže já s takovým tím tvrzením "jedno dítě, žádný dítě" nemůžu tak úplně souhlasit. A Rozárka se na Maru vždy těší, když se vrací. Hned za ní běží a já se stala až tou druhou :D
Prostě Mařenka je úžasný smíšek a pohodářka. Dokonce i když jí není úplně dobře, snaží se na nás mezi tím brekem a neštěstím smát. A že se umí smát. Kouzelně!
Takhle to vypadá úplně idilicky, že. Ale pravda je taková, že mezitím kocháním se a rozplýváním nad miminkem a sourozeneckou láskou, byly momenty dost na palici. Nejvíc náročné byly právě ty první  dva/tři měsíce. Chvíli jsem byla okouzlená a chvíli s nervama v kýblu. Někdy jsem přemýšlela o pěkném pokojíčku v nějakém tom blázinci na malém městě s hezkými tvořivými terapiemi :D Dvakrát se stalo, že jsem dokonce oblečená čekala, až přijde Honzík z práce a já vypadnu alespoň na hodinovou, osamocenou procházku. Děj se co děj. Rozárku jsem totiž na příchod sourozence docela připravovala, ale sebe ne! Brala jsem to tak nějak "zvládli to ostatní, my to taky dáme". No a asi dáme, že jo. Ale jaké to bude jsem si neuměla představit ani trochu! Že zase nebudu mít pořádně čas ani na sprchu v klidu. Že koupel ve vaně je nedostižitelné wellness. Že dělat nějakou svou činnost, která se netýká obhospodaření ostatních (třeba něco tvořit, číst si, psát blog) dýl než deset minut v kuse je prostě luxus, který se mi splní maximálně párkrát do týdne. Někdy ale třeba taky vůbec. Hlavně z toho nedostatku času na seberealizaci jsem byla na palici. Občas ten pocit, jak je vše špatně... Ale pravda je asi taková, že za to mohlo dost i to zimní pochmurné počasí. A ne úplně dobře léčená štítná žláza, ale o tom zase někdy jindy...
Ale už si to tak nějak sedá. A je to prostě fajn, že je máme a že se máme navzájem. O tom žádná! Nevyměnili bychom je za nic na světě. Náš malý a větší poklad.
Tak jsem to tak nějak všechno pomíchala, jako v poslední době ostatně vše. Ale prostě život s nima je náročnější, ale taky o moc barevnější. A O HODNĚ, HODNĚ MOC LEPŠÍ ♥

Fotky od ALIBRANDY PHOTOS.
Kytičkaté šaty a kaťata od LUCKY Baby Shop

2 komentáře:

  1. Moc hezky napsáno a krásné fotky. U nás druhé dítko byla pohoda právě, dokud byla miminko, celkem spavá, pohodová, taky já už jsem líp věděla, co a jak... Zato teď je to mazec, mladší má dva roky, období vzdoru, sebeprosazení a umí být pěkně obstojná... Ale taky - neměnila bych na tom vůbec nic, vše je tak, jak být má a je to krásné... Užívejte, holky <3
    V.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No jako jestli doma budeme mít druhou tvrdou palici... :D já se bojím už toho, až se začně pohybovat a brát hračky, Rózka má o svých věcech dost jasno, takže líbit se jí to nebude a prtěti to člověk nevysvětlí, asi budem muset vymyslet, nějaké místečko, kam mimino nebude moct. Ale zatím se milujou ťuk-ťuk ♥

      Smazat

Děkuji za váš komentář, vážím si vašeho času :-)