Scény jako z komedie

O „vtipné“ scénky není teď se dvěma dětmi opravdu nouze, občas si říkám, že bych mohla sepsat článek, ale naštěstí si ty karamboly nepamatuju nikterak dlouho, tak na něj zatím až dodnes nedošlo. Na druhou stranu bych Vám jimi sem tam mohla zvednout náladu. Mámám, že v tom nejsou samy. A ostatní to mohou mít jako takovou scénu z komedie. Páč třeba jako bezdětná, bych se u takové komedie asi dost bavila. Teď budu potřebovat pár let na zotavenou, abych se všemi opatrovníky nesoucítila.

Tak třeba dnes…

Potřebovala jsem ráno tak nějak rozumně odejít, páč jsem šla na odběry krve. Začlo to docela slibně. Všechny tři jsme byly příjemně naladěné. Bezproblémová snídaně. Pohoda. Do doby, než se začlo diskutovat o odchodu. V tu dobu asi tak 8:00. Znáte takovéto, když dítě požádáte, aby se převlékalo, nebo si něco připravilo a v dobré víře na něj nedohlédnete… A pak ho najdete dělat naprosto něco jiného. Tak to se mi stalo s Rozárkou hned několikrát. Každou jednotlivou část oděvu jsem jí desetkrát zopakovala (a že jich v zimním outfitu je) a mezi každou zvládla několik drobných fantazijních her s kamínky, rukavicemi, zipem a dalšími drobnostmi. A zvládla také třeba srdceryvnou scénu, kterak Růžence potřebuje vzít kočárek. Růženka je momentálně její nejoblíbenější potomek. Růžový slon. Je to její miminko a vozí jej v rachetickém kočárku. Normálně krkavčí nejsem a při procházkách jej tiše strpím, ale dnes jsem na něj neměla nervy. Včera totiž naše kilometrová cesta na poštu, která normálně čítá 15 minut, trvala minut 45. Růženka totiž nemá ráda rychlou jízdu. Je prý citlivá. Proto jistě chápete, že jsem si nedokázala představit časovou dotaci výletu, který čítá kilometrů o dost více a k tomu dva přestupy…

Když jsme si vysvětlili nemožnost použití kočárku, musela Rózinka Růžence alespoň sbalit pohotovostní pytlík se všemi jejími nezbytnostmi (abychom měli co ztrácet). Zatímco se Rózka připravila, já zvládla zabalit vše potřebné včetně termosky, svačiny a zdravotní dokumentace. Rozárka se mezitím vztekala s rukavicemi (nutno podotknout, že rukavice nandávala ve fázi „mám na sobě“ tílko a punčochy). Zatímco jsem se oblékla já a hodila se malinko do pucu, Rozárka vzdala boj s rukavicemi a přerovnávala si skříňku a pytlík s Růženčinými věcmi. Zatímco já jsem přebalila Marušku a oblékla ji do kombinézy, Rózka si nazula boty (obráceně), ale zapomněla na kalhoty. Zatímco já jsem nandala dítě do kočáru a nahodila na sebe svršky, Rózka na sebe dělala opičky do zrcadla. Dneska prostě měla svůj den. Přestávala mít svůj den i Mařenka, která v kočáře začala šíleně kvílet. Když jsem oznámila, že odcházím, začal správný kolotoč. Scéna číslo dvě. Róza se konečně dala do akce, já jí sem tam něco pomohla a byly jsme skoro ready.

Ve chvíli, kdy jsem si zavazovala druhou botu, zazněl obrovský prd. Takový ten kdy si říkáte, že to asi není v pořádku, ale doufáte v opak. Se strachem jsem se šla podívat na Mařenčin zadek (a vyhrabat ji z dek a kombinézy). Nebylo to v pořádku. Bylo to všude. Rychle jsem Máňu zvedla, abychom neměli špinavý celý kočár. Zvedla jsem si ji tak šikovně, že jsem neušpinila kočár, nýbrž svou bundu. Svlékám Máňu a volám na Rózu, že si zbytek oblékat nemá, páč to ještě potrvá a bylo by jí vedro. Ostatně já jsem už zpocená až na zadku. Mařenka je na kompletní údržbu. Při svlékání se ušpiní i to, co ještě špinavé nebylo. Rychlá očista v umyvadle se jí nelíbí. Řve. Róza na mě volá: „Maminko, už jsem oblečená. Už chci jít. Je mi vedro.“ Maru je v tu chvíli nahá, já bez bundy a s jednou botou. Přemýšlím, zda má má dcera má špinavé uši, nebo dlouhé vedení. Oblékám mimino. Rozárka se mezitím svléká. Zjistila totiž, že potřebuje čůrat. Hledám vlhčený ubrousek a čistím si svou bundu. Přemýšlím, zda to bude spolucestujícím v tramvaji stačit. Má lyžařská bunda je totiž někde v nedostupné krabici a na jarní bundu se ještě opravdu necítím. Mářa řve. Rózu rvu do oblečení. Střihneme si scénu číslo tři. Při oblékání jsem ji oslovila Miláčku a ona je přece Sněhurka. Jsem zpocená tolik, že smradlavá bunda bude v tramvaji asi ten menší problém. Nekonečně dlouho čekáme na výtah, abychom sjeli jedno patro dolů a přemýšlím, že to snad seskáču po schodech. Právě asi odcházejí všichni sousedé. Zamykám vchodové dveře a uklízím klíče. Sousedovic štěně se vrhá na Růženku. Scéna číslo čtyři. Popojíždíme dva metry. Róza si vzpomněla, že nemá rukavičky. Parkuju děti u vchodu a doufám, že sousedovic štěně mi děti pohlídá. Běžím pro rukavičky. Scéna číslo pět. Přinesla jsem rukavičky ve špatné barvě. Nicméně odcházíme. Je 9:25 a my konečně opouštíme domov.

Po pěti metrech Rózka ztrácí Růženku. Vracíme se. Po dalších pěti metrech ztrácí pytlík s krámama. Vracíme se. První pozitivum dne je, že bus nám přijíždí jako na zavolanou. Pak už jen drobnost, kdy se všechy důležité věci z pytlíku rozkutálí Rózince po autobuse a já za jízdy balancuju a vše naháním. U tramvaje už jsme se shodly, že Růženka i její důležitý pytlík mohou bydlet ve velkém kočáře. Vše se srovnává, nálada uklidňuje, Mařenka usíná. Svět je zase v pořádku.

A víte, co si z toho dopoledne nakonec stejně budu pamatovat? Jak nám Rózka vybrala po cestě novou kavárnu, kam jsme se po doktorovi museli vrátit. Protože „to přeci musíme střídat maminko“. Jak jsme si tam daly výborný sachr ve spravedlivém dělení 1:3 pro mě. Ne abych odměnila Rozárčiny fajn herecké výkony, ale abych odměnila sebe, že jsem se nezhroutila úplně a použila jen minimum nevhodných slov a vůbec jsem to zvládla docela s klidem. Vzpomenu si na to, jak jsme tam četly Martinku. Kterak jsme pak šly po náplavce krmit labutě. Jak šíleně foukalo, až jsem měla strach, že mi to odnese i Rózu. Jak krásně svítilo. Jak jsem ji držela, aby mi nezahučela do vody, protože házela granule pro vrubozubé s takovou vervou, že to vypadalo, že za dráhou ruky poletí i Sněhurka. Jak mi řekla, že mě má ráda. A jak jsme se prostě měly báječně.

Není ten mozek stejně velkorysý? Jak to horší vytěsní? Dobře je to vymyšlené, ne? Doufám, že na stejném principu funguje i mozek té mé racochejly a také si bude pamatovat spíš ty hezké chvilky, než to dohadování.

Jo a bouchla jsem až o pár hodin později. Při uspávání po o. Takové to, když už si myslíte, že si na chvíli odpočinete, protože dítě usínalo už v autobuse, ale ono někde zázračně nabralo energii (asi z té slabé poloviny oběda, kterou jedlo půl hodiny) a teď skáče po posteli…