Tak nějak dlouho jsem to rozmýšlela, až jsem došla k tomu, že musím ubrat. A odnese to blog. Věrní čtenáři si asi všimli, že pravidelnost článků dost skomírá a ze třech týdně, jsem sklouzla o poznání níž. Zásoba článků rozepsaných ke konci těhotenství a v začátcích s novým přírůstkem je fuč a každý nový článek píšu na etapy a se značným zpožděním. Už mě moc nebaví se v každém druhém omlouvat a zamlouvat a vysvětlovat, že toto jsme dělali už "bůhvíkdy", ale čas na sepsaní je až teď. Ne že bych neměla o čem psát, nápadů na články mám mraky. Neupravených fotek taky. I když v současnosti fotím prakticky jen na telefon... Ale prostě není moc kdy.
Nerada to říkám, ale blog pro mě začal být prostě dalším zdrojem stresu, že nestíhám, nemám kdy psát, klesá sledovanost, nestíhám jej nikde zviditelňovat. Prostě selhání na dalším poli. Blog je sice jak mé třetí děcko které si piplám v ukradených chvilkách, ale nemůže být na úkor těch opravdových dětí. Dostala jsem se do nějakého začarovaného kruhu. Mámy určitě pochopí, že volných chvilek, kdy člověk nemá na starosti ani jedno dítě a nemusí dělat přidružené činnosti, jako zajistit jim potravu a něco čistého na sebe, je opravdu málo. Většinou v noci, když už všichni dávno spí. Jenže když makám v noci, jsem přes den unavená. A když jsem unavená jsem protivná. A to pak odnese okolí. A jelikož jsem skoro pořád s holkama, odnášej to ony, maximálně pak manžel po večerech. A tak to prostě nechci. A kde jinde slevit už moc není. Páč už stíhám jen děti, vaření a praní. Domácnost jak po výbuchu, několik rozečtených knih, kde postupuji šnečím tempem, čas na tvoření nula, nesrovnané fotky za x let dozadu, jóga, procházky, čas jen a jen pro sebe a další novoroční předsevzetí skončily jen na papíře. V poslední době chodím jak tělo bez duše, jsem unavená tak, že bych mohla chodit spát s holkama večer i po obědě a stejně by to bylo málo a k tomu vtíravý pocit, že je všechno špatně.
Dlouho byl blog takovým uspokojením a zadostiučiněním. Prostě práce, která byla vidět. Něco, co zůstávalo. V porovnání s tím, co přicházelo půl hodiny po úklidu, hotová oáza. Jenže teď nějak vnímám, že potřebuju asi něco míň virtuálního a víc hmatatelného. Udělat si pořádek. Jak ve skříních, tak v sobě. Pořádně spát. Udělat si hezký jarní věnec. Poslouchat hudbu. Vymyslet věci, které nás s Rózou budou bavit obě, páč mi tak nějak často na vše háže bobek. A tak vůbec se mi ta holka jedna vzdaluje. Asi je přirozené, že jak roste, rádius se vzdaluje. Ale zatímco dřív jsme si hodně povídaly a prostě si rozuměly, teď mám občas pocit, že jsme každá z jiné planety. Na nějaké tlachání v mhd a na procházkách často nemám náladu a jen jí řeknu ať kouká z okýnka. Tak jsem unavená. A to nemluvím o tom, jak přehnaně reaguju na každé rozlití sklenice, skákání po posteli, a další běžné dětské kratochvíle a mininehody. Prostě se nepoznávám.
Zatímco dřív na takové splíny stačilo upustit páru, dát si dobrotu, den na čerstvém vzduchu, nebo si třeba psát pět pozitiv dne, teď nezabírá nic a já se v tom plácám několik měsíců. A tak si ordinuju hlavně odpočinek. Hodně spát. Hodně lenošit. Hodně koukat na holky, jak si ten den umí užít ony. A na každém dni si najít něco fajnového. Udělat něco pro radost. Hlavně se pořád netrýznit tím, jak moc nestíhám. Nenervovat sama sebe. A nebýt na sebe tak přísná.
A proč to všechno píšu? Nehledám tu politování, nebo slova útěchy. Přijde mi to fér. Mám prostě pocit, že bych měla nějak omluvit nebo vysvětlit to, proč to tu skomírá. A možná taky pro to, abych podpořila a uklidnila jiné mámy. Prostě nemusíme být superženy a vůbec to nevadí. Asi je fajn vědět, kdy má člověk dost. Občas mi nějaká ta kamarádka řekne, že je úžasné jak to všechno stíhám. Jak se té Rózce věnuju. Co všechno vyrábím... Ale jsem taky jen normální máma, která, když stíhá něco, někde jinde jí něco jiného utíká, nebo možná stojí, páč povinnosti moc nožičky nemají a prostě se jen kupí, jak strašáci ve skříni. Je to jen o tom čemu dáme přednost.
A já se teď rozhodla na blogu ubrat. A na sociálních sítích. Na internetu. A tak vůbec. Neříkám, že blog mažu, ani že končím. Uvidíme, za jak dlouho mi to nedá. Třeba sem tam něco napíšu. Ale určitě v tom nebude pravidelnost. A určitě se nebudu tlačit do toho, vám sem dávat všechno, co bych chtěla. Vůbec teď nemám pocit, že bych měla být nějakou inspirací, takže třeba až se to srovná. Možná, že občas něco hodím na facebook, něco aktuálního, nebo něco, na co narazím během úklidu tabletu a telefonu, který už na mě mimochodem taky výhružně blikají. Sem tam asi ukážu nějaký ten obrázek na instagramu. A pak se prostě uvidí.
Vám zatím přeju jaro v poklidu, život bez stresu a prostě dost času na to užít si to, co stojí za to ♥
Haničko, i já mám v hlavě "rozepsaný" podobný článek ;-)... Naprosto chápu a dobře znám všechno, o čem píšeš. Nejvtipnější na tom je, že ten tlak si na sebe vytváříme sami a často úplně zbytečně. A ač člověk moc dobře ví, co by chtěl jinak a kde by měl ubrat, většinou se podle toho nechová a dojde mu to až ve chvíli, kdy nastane opravdu krize. Já si nedávno musela znovu uvědomit, že opravdu nejdůležitější je zdraví a náš skutečný "domov" je vlastně samotné naše tělo, a když to se sesype, zhroutí se pak úplně všechno.
OdpovědětVymazatČlověk by měl být na sebe opatrný a hodný. Tak jednoduché to je. Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá... Díky za všechny Tvé inspirativní články, měj se krásně, opatruj se a zase někdy ;-)
Verča
Je blbý,že často musí přijít fakt nějaký větší problém, aby si člověk něco uvědomil, nebo začal nad něčím víc přemýšlet. Ale je to tak. Jedem prostě často až na doraz. Ať je u tebe vše zase v pořádku ;)
VymazatJak já tomu rozumím. �� Mám to podobné. Svůj blog jsem začala těsně před otěhotněním a rozjezd byl velký... Tři dlouhé články týdně, ale první trimestr mi ukázal, že po nocích musím spát, a ne psát. Musela jsem zvolnit, ač jsem nechtěla. Teď se chválím za článek týdně a obávám se podobného osudu, až se to moje druhé mrně narodí. ��☺️ Uvidíme. Každopádně je váš blog jeden ze tří, který fakt pravidelně sleduju. Fajn inspirace. Tak díky za to a přeju příjemný odpočinek a nebrání sil. ��
OdpovědětVymazatDěkuju moc, vážím si pravidelné sledovanosti ;) Snad třeba bude jednou čas na comeback :D Vám přeji hodně sil a zdraví k porodu a pak hodně energie a krásných chvil s větší rodinkou ♥
VymazatParáda! Naprosto rozumím a podporuji. Však ono blogovani neuteče jako cass dětmi:-*
OdpovědětVymazatDěkuji, právě Mařenka roste tak rychle, že absolutně nechápu, kde ten půlrok je! Mějte se krásně ♥
VymazatTAké chápu a rozumím, se dvěma dětmi, domácností, rodinou, pak prací, školkou, školou,.... si člověk začne uvědomovat, jak je den krátký a co je důležité :-) Užívejte si holčiček, vyrostou tak rychle a s tím druhým prckem to utíká tak moc rychle. Vidím to na našich dětech - Adam jde příští rok do šesté třídy a Baru začne chodit do třetí. Oba mají své zájmy a my zjišťujeme, že začínáme být na okraji. O to víc si užíváme ty chvilky, kdy přijdou, přitulí se, dají nám pusu, chytí nás za ruku.... Vychutnejte si ty chvilky, kdy jste pro děti ten nejdůležitější člověk na světě :-) A až vám třeba někdy zbude trocha času a budete mít chuť, napište nám o tom :-) Přeji krásné dny s rodinou :-) Zuzka s Adamem a Bárou
OdpovědětVymazatTy jo do šesté? Připadám si stará! :D I když je pravda, že první děti, které jsem vyslala do školy, nastoupí v září do devítky, ouuu. S tou důležitostí to začínám pociťovat u Rózky už teď, jsou dny, kdy by mě ráda vyměnila :D Mějte se krásně!
VymazatHani, v teto fazi jsem take byla. Blog mam tedy pis jen pro radost od zacatku a porad to tak je. Uz to tempo neni tak vysoke, ale delam si to, jak chci JA.
OdpovědětVymazatS malymi detmi to tak je. Clovek ma na sebe desne malo casu a vzdy chceme to, co nemame. Je to prirozene. Uzij si holcicky, dokud to jde, protoze se budou "vzdalovat" vic a vic. Byvala jsem desne unavena mama, meli jsme nespavce a vlastne i ted se o vikendu budime v 6, max 6,30, ale prejde to a pak budes vzpominat. Nesnasela jsem tu vetu, kdyz mi to nekdo rikal a ja padala unavou na hubu, ale je to proste tak. Tak preju hodne energie a chute do vseho. M.
Je to tak, po tulící Róze se mi stýská už teď a Mařenka roste před očima, je to šílené ale vyklubala se už skoro před půl rokem! Děkuju ;)
Vymazat