Máma

Když byl ten den maminek… tak se to tak nějak hodilo hodit to na papír. Nebo do počítače. Máma. To je pro mě poslední měsíce téma číslo jedna. Asi není den, kdy by mi právě otázky ohledně toho, co všechno vlastně znamená být máma, nelítaly hlavou.

Z části je to samozřejmě proto, že jsem se stala dvojnásobnou maminkou a pořád se v téhle roli dost hledám. A ztrácím. Z části je to proto, že má maminka je nemocná. Hodně. Všichni samozřejmě doufáme, že vše dobře dopadne, ale už se to táhne sakra dlouho. Jediné čím jsem si ohledně „maminkování“ jistá je to, že ani ve svých třiatřiceti, se necítím být dost velká holka na to, abych na tomhle světě byla bez mámy. Takže to mami budeš muset nějak dát. Ostatně může na to být člověk vůbec někdy připravený? Myslím, že asi ne… Není to tolik roků zpět, kdy o tu svou přišel táta a dost to s ním zamávalo, myslím, že ho to změnilo. A na podzim máma. Ta to zdánlivě dobře dávala, protože ona se vždy snaží tvářit silná a starat se o ostatní, v tu chvíli třeba o dědu, ale jak je vidět, společně s různými dalšími starostmi, to v jejím těle dokázalo udělat dost velkou paseku.

A tak si teď tak přemýšlím. Denně mi lítají myšlenky sem a tam. O tom jaká mamka je. O tom jaké na ni mám vzpomínky z dětství. Jaké vzpomínky na dětství budou mít moje holky. Jaká máma já bych chtěla pro ně být. V čem jsme si s mamkou podobné a v čem zas úplně jiné. Jaký význam v mém životě mamka má, a jaký má pro vnoučata…

Věděli jste třeba, že babička z matčiny strany je pro děti šíleně důležitá. Někde jsem četla (myslím v Hermanovi), že pokud máma chybí, jediný, kdo ji může nahradit v prvních letech dítěte, není tatínek, ale je to babička z máminy strany. Tátové mají samozřejmě svou nezastupitelnou roli v životě dítěte, ale trochu později. To malé miminko a batolátko je nastavené jinak a potřebuje jiný přístup. Určitě to tak neplatí úplně všude, ale když se ohlédnu na Rozárku jako miminko, u nás to tak bylo. Mamka na Rózku od miminka hrozně platila. Uměla ji uklidnit, ukonejšit, uspat a šlo jí to samo. Od mamky se nechala vždy snadno pohlídat. Pamatuju, jak jako úplné mimi si ji mamka dávala na měkounký polštář, s tím ji chovala  a Rózka tam zahrabošená usnula jak princátko. Nebo když byla větší a já už si troufla jít pryč před uspáním, pak jsem se vrátila dom a našla je spolu spát v posteli. Nebo slyšela, jak jí mamka zpívá ukolébavky, nebo vypráví desátou pohádku. I nakrmit se od ní nechala, skoro tak jako ode mě a nedělala jí u toho takové blbiny jako ostatním. A jak ji dokázala rozesmát, zrovna nedávno, na mě vyběhlo video dva roky staré. Máma na něm dělala srandičky na Rózku a ta se tak chechtala a vyváděla. Takhle jsme ji nedokázali rozjančit ani my s Honzíkem. Nevím, čím to je. Jestli tím, že máma a dcera mají podobný výchovný styl, nebo zpívají ty samé písničky, jsou si podobné, podobně voní? Nebo jsou prostě věci mezi nebem a zemí? Každopádně postupně se naladila Rózka i na ostatní. Všechny prarodiče miluje, ráda s nimi tráví čas a vždycky se na ně moc těší. O to víc mě mrzí, že když je tenhle čas tak krátký a křehký, Mařence a mamce utíká, aniž by si ho spolu mohly pořádně užít.

Nebo třeba další co mi vrtá hlavou. Vztah dítě – máma. Jak se prostě vyvíjí. Vidím to na holkách i na sobě. První roky je pro mimčo a batole máma vším, prostě je to pevný bod, máma je bezpečí, jistota. Potřebují ji mít nablízku, potřebují mít otevřenou náruč. Pak to děcko roste a rádius se zvětšuje. První noc bez maminky. Školka, škola. Ale pevný bod zůstává. Kamkoliv se dítě hne, když se vrátí domů, mamka tam většinou je. V ideálním případě i táta. A máma je sice tím pevným bodem, jistotou, ale zároveň se stává takovou samozřejmostí. Máma se stará, ale dětem to najednou začne být spíš až trochu na obtíž. Intr, čundr, párty, kolej, první samostatná dovolená, pobyt v zahraničí, první samostatné bydlení. A máma tam pořád někde na pozadí je. Ale na nějakou dobu není tak stěžejní. Nebo u mě to tak nějak prostě bylo.

Zlom přišel, až jak jsem se já stala mámou. Blik, cvak a najednou do sebe začalo spoustu věcí zapadat. Najednou mi byla zase bližší. Znáte to, mraky věcí, které jsem si říkala, že já budu dělat úplně jinak, najednou jinak nejsou. Nebo třeba i jsou, ale dokážu už pochopit, proč je mamka dělala tak a tak. Ale pro pořádek, stále jsou věci, kterým tak úplně nerozumím, přijdou mi šílené a zbytečné J Asi nikdy nebudeme úplně stejné a nikdy se ve všem neshodnem. Ani s mámou. A ani s tátou. Na to jsme všichni moc tvrdohlaví. Máma lev. Táta beran. Já vodnář. Všichni máme svou pravdu. Svůj názor. A svou představu, jak by se co mělo dělat. Ač možná nejsem moc prudká a strašně nerada se hádám, jsem spíš tolerantní, vždy se snažím všechny pochopit, vcítit se, a na problém se dokážu dívat z různých úhlů, mám své IDEÁLY. Takže to svoje chci mít vždy správně. Podle mě správně. A zákonitě si občas nabiju nos. Sama. A ačkoliv všichni chceme mít ty věci po svém, oceňuju na našich, že mi nikdy nic moc necpali, že mě nechali prostor. Ve většině věcí. O pubertě pomlčíme. Protože karma. Asi se mám na co těšit. Vždycky mě nechávali myslet si, že můžu být, kým chci. Že když něco chci a něco pro to udělám, půjde to. Nechali mě vybrat si sport. Vybrat si školu. Desetkrát změnit koníček. Docela mě vždy podporovali. Nebo mě prostě nechali, ať si na to přijdu.

No a od té doby, co jsem dvojnásobná máma, obdivuju všechny matky, které mají na krku dva a více kousků. Obdivuju každou jednu, včetně té mé, která dokázala dovést děti do dospělosti ve zdraví. Zdraví fyzickém i psychickém. Dětí i svém vlastním. Páč vidím, že to nebude jen tak! Stojí to za ovace ve stoje. Mamky si za to dost vážím. Neměla to jednoduché. Taťka není úplně fit a část našeho dětství strávil v nemocnici, lázních, na neschopence. A máma to prostě musela zvládnout. A zvládla. Samo i s podporou táty, když mohl, abyste si nemysleli, že ten si jen válel šunky, ale víte jak to myslím.

Dost totiž nechápu, jak to ty mámy dělají. Teprve se učím, jak udržovat v chodu vícečetnou domácnost, aby vše fungovalo. Pokud možno hladce. Zatím se mi totiž jen jakš-takš daří udržovat krky nakrmené a tak nějak zahalené. Rozumějte - vařím a peru. A pak ta péče kolem kojence, a nekonečné diskuse s dcerou (zábavné i úmorné), sem tam nějaké společné čtení a tím asi tak nějak končím :D Ale mamka? Pracovala na zahradě, abychom měli nějaké ty zásoby na zimu. Po večerech na nás šila. A na sebe. A na tátu. Ale třeba i na tátovu tetičku přes koleno, páč ta nikoho bližšího neměla. A měla vždy vše naklizené. Teda provozní nepořádek, kupení a shromažďování věcí, to jo, to mám asi po ní. Ale ona je dost háklivá na takový ten fuj nepořádek. Vždy umytá vana, umyvadlo, dřez, záchod. Z podlahy by se dalo jíst. Z každé pavučinky je nervózní dřív, než si jí kdo dokáže všimnout. Nic u nás nikdy nelepilo. Nic nebylo zadrobkované. Pračka jela klidně i několikrát denně, ale třeba poloprázdná, páč každý hadřík potřeboval jiný program. Fůru věcí prala v ruce. V pravidelných intervalech myla okna, měnila povlečení. Nádobí se vždy muselo lesknout. Jak nám se to protivilo, páč jsme museli od určitého věku asistovat. A třeba takový vánoční úklid, to byla libovka :D

Prostě mamka musela mít vše pod palcem. A tady se dostávám k tomu, jak si mamku z dětství pamatuju já. Věčně v poklusu. Když jsme někam šli, ona pospíchala a my vedle ní za ruku cupitali, co nám nohy stačily. Pořád něco musela, před sebou dlouhatánský seznam toho, co má udělat. Neustále pracovala. Uklízela, vařila, prala, šila. Venku v modrých teplácích a s černobílým šátkem na hlavě obhospodařovala záhonky. Doma v zástěře tančila okolo plotny. V hrncích to bublalo, v troubě se pekla buchta, koláč, nebo dort. Páč pro sladké má mamka slabost. A peče ráda. A postupně se to zvrtlo. Zatímco, když jsme byli malí, upekla vždy něco o víkendu. Teď je schopná upéct několik různých věcí najednou J A po večerech něco šila, nebo tvořila. To si ji pamatuju u rozsvíceného šicího stroje, nebo na gauči, kterak přišívá tisící flitr na mé taneční šaty. Na poslední chvíli. Páč v tom je taky mistr, dotahovat věci na poslední chvíli. Vždycky si uměla vymyslet víc věcí, než dokázala zvládnout. Takže odpočívat jsem ji viděla tak maximálně odpoledne chvilku u kafe. A někdy večer u filmu, zabalená do vlastnoručně háčkovaného šátku. To byla ta chvilka, kdy jsme se mohli přitulit. Večer nám četla knížky. Třeba Káju Maříka. A když nestíhala, tak jen zpívala ukolébavku. Doma prostě pořád makala. Byla přísná. Na nás, ale hlavně na sebe. Za to když jsme někde byli, rozkvetla. Když se uvolnila, byla sranda a byla zábavná. A jak se vyfešákovala, třeba když jsme šli do divadla.

Máma prostě svým milovaným dokazuje lásku činem. Nikdy nebyla nijak ňuňací, nešeptala nám do oušek jak nás má ráda, nebo že je na nás pyšná (to u nás suploval spíš taťka), ale zato byla pořád v plném nasazení. Kdyby to šlo, rozkrájela by se pro nás. Jenže jak roky přibývají, stojí ji to mnohem víc úsilí, přičemž nechce slevit. Potřebuje se o všechny postarat, třeba i na úkor svého spánku. Tady musím říct, že nejsme hyeny a do ničeho ji nenutíme, dokonce ji nabádáme k tomu, aby odpočívala, že to není potřeba, jenže ona má v hlavě seznam a prostě jí to nedá. Až slevit musela. Když nechtěla hlava, tělo si o to řeklo samo. Doufám, že je to jen přepálená kontrolka a tělo se zase vzpamatuje. Ne aby bylo všechno jako dřív, ne proto abychom tu měli někoho, kdo se pro nás sedře z kůže, ale pro to, abychom tu měli MÁMU. Chci věřit tomu, že až se dá do kupy, zvolní. Bude si víc užívat toho, co má ráda a nebude tolik lpět na některých věcech. Zkrátí seznam toho, co musí a bude víc spát. A mít se ráda. Alespoň tolik, jako ji máme rádi my. A mami věř, že my tě budeme mít rádi i když nebudem mít upečený tři plechy koláčů a na Vánoce dvacet druhů cukroví. Nepotřebujeme, aby bylo vše vydrhnuté, než vypustíme naše děti na podlahu. Ani nemusíme spát pokaždé v čerstvých peřinách. Prostě buď. A jestli se bojíš, abys nezahálela? Holky tě jen tak nenechají J

Mno a já když to tak po sobě čtu, bych si z toho měla vzít nějaké to zprostředkované poučení. Celkem jasno jsem měla v tom, jak chci, aby si mě pamatovaly holky. Chtěla jsem, aby to bylo víc o společných zážitcích. Jenže zjevně jsem taky postižená tím, že pro ně chci pořád něco dělat, ostatně jako pro Honzíka a ostatní. Pořád něco vyrábět, vymýšlet, tvořit a vlastně asi taky dokazovat, že mi na nich záleží. A celkem vzato mě to i baví a těší. Jenže vždy toho vymyslím víc, než dokážu zvládnout :D A že mé nástěnky, diáře a to-do listy přetékají. Tolik bych toho pro ně chtěla. Ale ono to nakonec nebude tolik o tom kolik aktivit jim zalaminuju, kolik věcí vytvořím, kolik času strávím na internetu a v knížkách, abych našla tu nejlepší inspiraci, ale o tom jak moc v pohodě to bude. Vidím to na Rózce, jak moc ji záleží na tom, abych si s ní zalezla do pokojíčku a tam s ní byla, kolikrát stačí i jen prostá přítomnost. Jak moc má ráda ty chvíle, kdy si spolu čteme. Nebo ty naše procházky se zastávkou, kdy si dáme něco dobrého, třeba i jen sušené ovoce, ale u toho si hodně povídáme a „děláme si to hezký“. I ten můj drahý je asi radši, když si k němu kecnu před tu telku, než když do hluboké noci někde něco šaším. S oblibou mi připomíná 33. Páč někde slyšel, že ve třicetitřech letech se ženy začínají nebezpečně podobat svým matkám. A tak se mi často směje, když jde spát, zatímco já jdu ještě vážit mouku na koláč. Nebo čekám, až se mi dovaří vývar. Nebo dodělávám něco jinak děsně důležitýho. Jenže bez tvoření a vymýšlení překvapení pro ty mé drahé bych to nebyla já. Ostatně já mám taky ráda různá malá milá překvapení. Ale jde o to najít tu míru. Všeho moc škodí. A každá máma by měla krom ostatních také myslet na sebe ♥

Tak v tom bych se s tou mou mámou mohla podporovat. A možná se všema mámama. Páč mámy jsme důležité. Sakra důležité pro své děti. A podle toho bychom se měly chovat. Chovat se tak abychom jim dlouho vydržely!

Myšlenky trochu porovnány, aj nějakého závěru jsem se docela dobrala. Tolik k mé úvaze. Teď jít naspat alespoň pár hodin :)