Tak tohle jsem ještě nezažila…
Přijel k nám Honzíkův kamarád. Že u nás přespí. Ze Šumavy. Je to hodný
kluk, takže mi to nijak nevadilo. A taky slušný. Hned mi mezi dveřmi podal
tašku, že je prý pro mě. Nějaká zelenina ze zahrádky, říkala jsem si. Ale omyl!
Po vyzvání jsem tašku otevřela. Ježíš! Ty vole, to je králík! On mi přivezl
mrtvýho králíka?! V tom se začal hýbat. Ježíš on je živej! A to už mi to v hlavě
šrotovalo. Pane Bože, co budeme dělat v bytě v Praze s obřím králíkem?
Kamarád měl jednoduché vysvětlení. Prý ho vykrmíme, necháme obskočit tu naši a
pak ho krocnem. Jako kdo? Já zabíjení králíků nesnáším už od mala, Honzík dal
králíkovi jméno…
No co, dali jsme ho na Buchtin
letní byt – na balkón, kde je krabice, kde se může schovat a dali jsme mu seno.
U pár panáků slivovice jsme tak nějak čekali, že se problém vyřeší sám. Ráno už
byl balkón králíkův, vypadalo to, že si zvyknul. Nic ho netrápilo a nás tak
akorát naše hlava. Přidali jsme mu seno.
Horší to bylo, když jsem přišla z práce.
Šumavský králík z králíkárny totiž neumí chodit na záchod. Teda umí, pokud
bychom za záchod považovali Buchtinu porodnici – boudu na mladý, kterou
zbouchal Honzík z pár prkýnek. Je na vyhazov, byla totiž durch. Porodnice
coby záchod neobstála. Mokro bylo i všude okolo. Nehledě na to, že to na
balkóně smrdělo jako na statku. Takhle to dál nejde, pravil Honzík. Musíme ho
bouchnout, dokud k němu nemáme citový vztah. Naštěstí jsem mu to rozmluvila. Jenže co s ním? Vypadá to, že s námi bude ještě chvíli
bydlet… A taky plánujeme výlet na Šumavu… J
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář, vážím si vašeho času :-)