Ten čas tak letí

Je to naprosto neuvěřitelné. O víkendu jsme slavili Rózin první svátek a týden před tím už jí bylo šest měsíců! "Ten čas tak letí... ", "Poznáš to hlavně na dětech", "Užívej si, ty děti tak rychle rostou", "Vždyť před chvílí, jsme si tě přinesli z porodnice"... Všechny tyto fráze určitě znáte. Já je slýchala doma dost často a upřímně - lezly mi na nervy. Jo čas letí, člověk se neotočí a měsíc je pryč - ale co na tom?
Teď už jim začínám rozumět. S tím škvrnětem je to opravdu něco jiného. Opravdu mi to přijde pár dní co mi toho Pupíka pleskli na břicho. Jak já byla tenkrát překvapená, že ten uzlíček co vypadal jak "staženej králík" je holčička.
Prvních pár týdnů jsem tak nějak nechápala, že je moje. Přišla mi úžasná a krásná, ale taky že ji mám vypůjčenou. Čekala jsem, kdy si pro ni někdo přijde a vezme mi ji :D Vůbec jsem si nedokázala představit, jak velká láska k tomu miminku může být. A že poroste. A vůbec to nekončí. Já tu holku miluju čím dál víc a to jsem si myslela, že už to víc snad ani nejde.

Před chvílí to bylo malinkaté stvoření, které jsme chodili pozorovat při spaní a neustále kontrolovat jestli dýchá. Její projevy byly tiché, jen tak trošku kníkala a sem, tam nervózně trhala končetinami, o kterých ještě netušila že jsou její. A najednou má o skoro polovinu cenťáků víc a dvakrát tolik váží. Její projevy lze označovat různě, ale rozhodně už nejsou tiché. Objevila už ruce i nohy a docela obstojně je používá. Naučila se toho tolik. Nikdy moc dobře nespala. Nejprve jsme ji uspávali v pytli, nebo pomocí zvuku vysavače, pak jsem byla pyšná na to, že se naučila usínat sama v postýlce. Pak se to zase odnaučila :-) Pořád se toho tolik mění. Vše je jen období. Nedávno jen ležela na zádech, najednou se otáčela sem a tam, začala lézt, klečet a... padat. Reaguje na jméno, ačkoliv jí to nijak neusnadňujeme, protože na ni voláme dost různorodě - od Rózičky, Rózinky, Rózy, přes Rozárku, Rozálii až k Rozalindě a Rozamundě. Na ostatní oslovení typu kozo, drndo, duše moje, kobližko, nebo ty malá bestie ještě ne :D Miluje, když se něco děje a když se jí někdo věnuje. Ale i sama se dokáže na chvíli zabavit. Fascinují ji zvířata, našim králíkům strká neustále prsty do klece, nebo je pozoruje skrz balkónové dveře. Na chalupě zase tahá kočku za nohy. Líbí se jí i ostatní děti a chtěla by na všechny sahat, v autobuse se natahuje po cizích kočárech. Jen neoholení muži jí občas vyděsí, ale rychle se z toho otrká.

Kdybych nevytáhla historické kšíry, vystoupila by ze svého vozu. Po zemi se pohybuje přískokem vpřed a jen málokdy se jí chce střídat ruce a nohy. Svým free stylem se ale přemísťuje neuvěřitelně rychle. Hračky ji přestaly zajímat. Avšak jejími "hračkami" se stalo vše ostatní - nohy, boty, kolečka kočáru. Moc se jí líbí zásuvky. Jak ty elektrické, které navzdory záslepkám olizuje, tak ty šuplíkové, kam si asi brzy cvakne prsty. Velmi oblíbeným se v posledních dnech stal hrnec a naběračka na med. Nejlepším dárkem k svátku se zdá být smaltovaný plecháček s kočičkami od tatínka. Začíná být trochu závisláček. Na mamince. Je schopná mě hledat podle hlasu po bytě a plazí se za mnou prakticky kamkoliv. Dává mi pusinky. Francouzáky. Procházky bez máminy přítomnosti delší jak třičtvrtěhodiny zpravidla končívají řevem. A i při největším trápení volá á-ma-máma. A zcela sobecky si nalhávám, že už toto zvolání má plnohodnotný význam. Má moc ráda, když jí zpívám. A já zpívám dost falešně. Takže z ní hudební génius nebude. Spravedlivě připouštím, že i tátu bezpečně pozná a je na ní vidět, že ho ráda vidí. Vejská na něj z okna :-) Je jejím manažerem hraček, on vždy vybírá s čím dalším už by si mohla hrát. Jejich společným rituálem je koupání. Oba si ho užívají. A pak se oba vztekají při mazání a oblékání do pyžama. Honzík přirovnává její vývoj ke zvířátkům. Momentálně je prý ve stádiu pejska. Všude běhá po čtyřech a věčně něco nosí v puse. Nejčastěji ponožku. Špinavou. Ale naštěstí svou. A má z toho ohromnou radost. Nějak ale vynechala stadium želvičky. Ta se prý, když natrefí na propast, otočí se a odleze pryč. Róza ne. Je tak trochu kamikaze. Bez pudu sebezáchovy. Trochu ji podezřívám ze sebevražedných sklonů. No a do třetice, si jako zvířátka hlavou poměřuje průchodnost nejrůznějšími škvírami a otvory - kam se nevejde hlava, tam neleze.
Je to nezmar. Když se o něco snaží a nejde jí to, vzteká se. Hodně. Ale jen tak to nevzdá.
Dost hlasitě se projevuje při projížďkách, kde jako generál vejrá vepředu. Potřebuje mít přehled. O všem. A pořád. I když už by měla dávno spát. Takže uspávání bývá kovbojka. Ale to, když usne přitisknutá u mě, je k nezaplacení.
Chutná jí. U prsu by mohla být co hodinu a na obědy se vyloženě těší a pomlaskává si. U ovoce se trochu ošklíbá, ale zkouší. Také ráda ochutnává trávu a kytičky a listí, smetí, vlasy, oblečení, hlínu, prostě cokoliv se zrovna namane. Obzvláště ohledně flóry máme mezery, tam bychom potřebovali mít nějaký kvalitní herbář s tučně vyznačenými jedovatými rostlinami. Zkrátka je toho tolik... Snažíme si to všichni užívat, jak jen to jde, ale utíká to. A proto si to píšu. Abych nezapomněla. Protože "ten čas tak letí". Protože "ty děti tak rychle rostou". Protože je úžasná. A za půl roku bude zase jiná. Určitě zase jinak úžasná :-)