Jednoduché rodičovství

Jednoduché rodičovství. Jak žít s dětmi prostě, jednoduše… a šťastně. Kim John Payne s Lisou M. Rossovou.

Myslela jsem si, že když jsem během svých studií a několikaleté praxe učitelky v mateřské škole načetla tolik knih o výchově, tak už žádné samostudium s vlastním prckem hrotit nebudu. No je to jedna z myšlenek, kterou obrátila naše dcera na ruby. Páč vychovávat s respektujícím přístupem cizí děti 6-8 hodin denně je přeci jen něco jiného než vlastní 24/7. Tam někde v hlavě to mám, jak je to správně a jak by se to mělo. Jenže ve vyhrocených situacích, kdy už se těším do postele, protože jsem kantáre, mi stejně z pusy padají fráze jako „Okamžitě se přestaň vztekat!“, „Tohle mě nebaví!“, „Na to nemám nervy!“, „Zlobíš!“, „Už toho mám dost!“, nebo jednou dokonce „Tohle hodný holčičky nedělají.“. K frázím typu „Když se budeš takhle chovat, nikdo tě nebude mít rád.“ a dalším podobným bych se opravdu nerada dostala a tak jsem si řekla, že je zapotřebí oprášit si svoje vědomosti a uvést je znovu do praxe.

Na 3dmamablogu jsem viděla tip na tuto knihu. Název mi byl sympatický (páč jsem lenoch, že jo, takže čím jednodušší, tím lepší :-) a tak jsem si ji v knihovně vyzvedla. Na můj vkus je v ní mnoho omáčky a spoustu věcí mi přijde jasné, ale asi je potřeba si je připomínat. Takže připomínám. Ostatním. Ale hlavně sobě! Z knihy jsem si udělala i výpisky do souboru v počítači. Zkrátka jako ve škole. Páč až bude nějaká krize, nemusí být čas na čtení celé knihy a jednoduché body mohou pomoci. Mimoto rady mi přijdou spíše pro větší děti, takže za pár let jako když najde. 

V článku zmíním hlavně to nejdůležitější z knihy, co mě nejvíc zasáhlo (kurzívou). A moje "pindy" k tomu (běžným písmem).

Hlavní myšlenkou knihy je, že děti mají často příliš mnoho hraček, knížek, věcí, kroužků, výběru, ale třeba i INFORMACÍ.

Zjednodušením chráníme dětské prostředí, aby se dítě mohlo pomalu a v klidu rozvíjet.

Podle autora vede přehršel věcí a zrychlený způsob života k výchovným problémům. Děti jsou nepozorné. Nedokáží se soustředit. Zaměřit se na jednu věc. Na podstatné. Lítají od jednoho k druhému.

Příliš mnoho věcí znamená pro děti příliš málo času, příliš malou hloubku vidění a zkoumání jejich světa.

Představte si svůj domov, jako místo kde běží čas trochu pomaleji. S prostorem a časem pro dětství a s dostatkem času pro sebe navzájem.
Nadbytek věcí má za následek nadbytek možností na výběr. A tím složitější rozhodování, stres.

Kapitola o hračkách je pro mě něco úplně nad slunce jasného. Nesnáším přehršel hraček, ke kterým si dítě už díky jeho množství nemůže utvořit nějaký vztah. A úplně nejvíc, nejvíc mi lezou na nervy plastové hračky. A co teprve plastové hračky na baterky! Ty, které vydávají zvuky, blikají a jsou prostě určené jen k tupému pouštění. Takové ještě zvládnu u prťátek, občas. Ale třeba „kávovar“, „vysavač“ a tomu podobné… Další kapitolou jsou plyšáci. Ano jsou všichni (dobře většina) krásní, roztomilý a k poňuchňání. Ale jak si má dítko nějaké úplně nejvíc zamilovat, když jich má dvacet? Úryvky jsem si poznamenala hlavně jako argumenty :-) Raději pořádná jedna hračka, než několik blbostí. Dětem stačí opravdu málo… Jo a nebojte, my toho máme doma taky hafo, páč s ní nežiju ve vakuu. Róze nejsou ani dva a hraček už má desítky :) alespoň se je ale snažím střídat. Když jich má k dispozici hodně, jen je rozhází.

Když dětem necháte méně hraček a věcí, prohloubíte jejich pozornost a schopnost si soustředěně hrát. 

V knize je i "návod" nebo spíš tipy k tomu, jak hračky protřídit. A knihy. Oblečení. Ale třeba i vůně a pachy. Autor vlastně nabádá k tomu protřídit si celý byt i celý život. Zkrátka aby bylo vše jednodušší. Jen s tím množstvím knih jsem se musela vnitřně srovnávat. V knížkách je toho přeci tolik objevného? Jenže malé děti si zkrátka potřebují omílat ty svoje oblíbené příběhy dokola. Má to smysl. Nicméně knihovnu rozhodně nezavrhnu! :-)

Každý den alespoň na chvíli dopřejte dítěti světlo svíčky. Autor píše jak je toto světlo pro dítě magické a uklidňující. Róza svíčky miluje. Doma je moc nezapalujeme, ale u babi a dědy, se večer rozsvěcí a z toho byla paf ještě jí ani rok nebyl. "Svítí" bylo jedno z jejích prvních slov. Mají to vaši prcci také tak?

Pak už přicházejí kapitoly, které jsou realizovatelné, jen s opravdovým zapálením a chutí. Nejde to ze dne na den, je třeba najít si určité rituály rodiny. Rozvrhnout režim... 

Zavést v domácím životě určitý rytmus je nejúčinnější způsob, jak zjednodušit život vašich dětí. Předvídatelnost znamená, že dítě ví, co může očekávat.

Život by měl být rytmický, nebo alespoň předvídatelný.

Rytmus buduje ostrůvky stability a bezpečí v průběhu dne.

Vztahy se často budují v pauzách mezi činnostmi, kdy se nic moc neděje. Chvíle společného nicnedělání jsou velice důležité.

Jak se bude vaše dítě chovat v pubertě, to je určeno předchozími kroky. Přinejmenším částečně je to dáno těmi společnými chvílemi oddechu, které jste při tom sdíleli, vztahovými kredity, které jste získali.

Píše se tu o důležitosti společných večeří. O zjednodušení chutí a kvalitě jídla. I potřebě odpočinkových aktivit.

Půlhodina nebo hodina klidného času o samotě během dne má osvěžující účinky v každém věku a je to zvyk, který stojí za to pěstovat.

Einstein jednou řekl: „Pokud chcete, aby vaše děti byly inteligentní, čtěte jim víc pohádek.“

Odpočiň si; pole, které odpočívalo, dává bohatou úrodu. Ovidius  

Jednoduchost se týká i mimoškolních aktivit:

… nevěřím že oblíbenost aktivit chrání dítě před stresem z toho, že dělá v příliš mladém věku příliš mnoho. Příliš mnoho mimoškolních aktivit může omezit schopnost dítěte najít, motivovat a řídit sebe sama. Děti potřebují volný neorganizovaný čas. Aktivity a činnosti mají zásadní důležitost, musejí být v rovnováze.

Tlak na výjimečnost udusí mnoho zájmů v zárodku.

Profesionalizace sportu dětem nesvědčí. Je to nezdravé prostředí, pro vývoj osobnosti. Nutno podotknout, že autor dále píše, že zapálení pro sport, tým... je vhodný pro starší děti, na pokraji puberty, že ty může naopak trénink, společný zájem posunout. Smutné je, že děti tlačíme do sportů a kroužků už od prťátek, ale v pubertě většina z nich končí, protože si konečně dokáže prosadit svou. Už jsou ze všech těch kroužků otrávení.

Nuda je předchůdcem kreativity.

Důležité jsou i připomínky, že dítě by nemělo dostávat vše hned, jak si o to řekne. Že je pro něj velice důležitá fáze těšení se. Že by život s dětmi neměl být honem za zážitky. Protože když je každý den nevšední, stane se z toho všednost.

Plně ocenit „obyčejné“ je neobyčejný dar.

Odfiltorvání světa dospělých. Zjednodušení obrazovek doma: televize, počítačů, videoher a dalších příručních elektronických zařízení. Když zjednodušíte obrazovky, nainstalujete ventily, které zadrží každodenní neustálý příliv informací a stimulací, valící se do vašeho domu. Moje řeč, děti ke svému životu obrazovky nepotřebují. Tečka. Kdyby bylo po mém televizi doma vůbec nemáme. Nemám ji ráda jako kulisu. Bytostně nesnáším televizní noviny, ze kterých je člověk akorát vynervovaný a když se chce člověk na něco kouknout, nic pořádného tam stejně nenajde. Něco jiného je podle mě počítač. Ten skutečně k životu v dnešní době potřebujeme a bude jej potřebovat i dítě. To ale neznamená, že by se s ním muselo učit třeba ve čtyřech! Televizi jsem neměla na koleji ani po podnájmech a bylo mi dobře. Děti nasávají jako houby, nemyslete si tedy, že když si hrají, nevnímají.

Televize staví na reklamách, které jsou symbolem věcí. Je oltářem komercionalismu. Snadno vcucne veškerý volný čas, který jste zjednodušením získali.

Našim nejmenším nepřináší televize vůbec nic. Od roku 1999 doporučuje Americká pediatrická akademie, aby se děti do dvou let na televizi vůbec nedívaly a děti starší dvou let své sledování omezily. V roce 2008 bylo ve Francii zakázáno vysílat pořady pro děti mladší tří let s vyjádřením: „Sledování televize poškozuje vývoj dětí mladších tří let a představuje pro ně velké riziko, podporuje pasivitu, pomalý rozvoj jazykových dovedností, nadměrnou vzrušivost, problémy se spánkem a soustředěním a závislost na obrazovkách.

Děti které začnou používat počítač až v době dospívání, si osvojí v průběhu několika měsíců stejnou schopnost s ním pracovat jako děti, které ho začnou používat jako batolata.

Následuje srovnávání obav a strachů o děti rodičů minulé a současné generace. Podle ministerstva spravedlnosti se počet únosů dětí cizími lidmi za posledních dvacet let nezměnil. Ale jediný incident může vypadat jako vlna kriminality, když se ho zmocní média a udělají z něj senzaci. Děti se živí emocemi svých rodičů. Stejně jako letuška připomíná rodičům, aby si nejdřív sami nasadili kyslíkovou masku, je potřeba aby se rodiče sami uvolnili, než dokážou předat pohodu svým dětem. Nevěnujte tolik pozornosti médiím a hlavně ne zprávám.

Zajímavé mi přišlo i zjednodušení komunikace. Ve smyslu rozmyslet si, co k dětem vůbec pustím. Zda je informace pro ně přínosem. Nechat je přemýšlet, naslouchat jim. Nevyhučet díru do hlavy. Za mě ale pozor na střídmost komunikace u nejmenších dětí. Miminka potřebují slyšet hlas mámy. Takže u těch je úplně jedno co jim povídáme, předčítáme, zpíváme, hlavně že tam jsme. S postupem měsíců už je třeba dávat si pozor na pusu, ale stále jsme ten, kdo dětem pomáhá rozvíjet jejich řeč, slovní zásobu. Proto je podle mě střídmost fajn až u těch dětí, které zvládnou samy více komunikovat. Pak jim dát prostor pro jejich mluvení i jejich mlčení.

Jsou témata, která jsou jen pro dospělé. Sex a násilí jsou jasné, ale autor ukazuje i na další. Detaily problémů v práci. Poznámky o otravném kolegovi. Poznámky o učitelích. Poznámky o neschopnosti matky kamaráda. Poznámky o nedostatku financí. Nebo že bychom nejraději k prarodičům nejeli, ale neříkej jim to…

Mnoho rodičů zahlcuje děti svými dospělými starostmi a vlastními nezpracovanými myšlenkami a pocity. Když mají děti příliš mnoho informací, jsou zahlceny slovy a emocemi dospělých a nutí je to rychleji dospívat, tlačí je to dopředu bez pořádných základů.

Moje vsuvka o problémech. Podle mě by se naopak o problémech, které se dětí týkají, mělo mluvit. Srozumitelnou formou. Protože pokud bude problém mezi rodiči, nebo třeba zdravotní problém blízkého člověka a my z toho budeme nešťastní, dítě to vycítí. Bude si domýšlet. A pro něj logickou příčinou bude chyba v něm samotném. Takže mluvit. Srozumitelně, bez zbytečných detailů a podrobností, ale netajit.

V knize najdete i zmínku o tom jak by měli být zapojeni ve výchově a péči o domácnost oba rodiče. Nebo o rozvoji emoční inteligence. No a i to, že změnit svůj život - i když je to zjednodušení - nejde ze dne na den.

Říct „ne, díky“ všem těm zbytečnostem a rozptýlením každodenního života a myslet to vážně, zabere čas.

No řeknu Vám, knížka k zamyšlení. Hlavně povinnou četbou pro ty, kteří si myslí, že doma musejí mít pro potomka každou vymoženost. Každý moderní produkt. Nejnovější telefon. Televizi s největší úhlopříčkou a já nevím co ještě. Opravdu toho nepotřebujeme k životu moc. Ani ke štěstí. Já se nad tím co si pořídím a co opravdu potřebuju zamýšlím docela dost. Ale i já má určitě své limity :D
Nejobjevnější z celé knihy pro mě bylo to o informacích. Malé děti mají přístup ke spoustě informací. Často se před nimi dospěláci baví o čemkoliv, nechávají je koukat na televizní noviny a mají radost, jaký jejich děti mají přehled a jak jsou moudré. Jenže jak ta malá hlava má naložit se vší tou spoustou negativních zpráv a informací. Nedokáže je zpracovat. Děti se bojí. Snaží se vše kontrolovat a přicházejí tak o své bezstarostné dětství. Období, kdy mají mít pocit bezpečí, který zajišťuje rodina.

Ale co mi přijde nejdůležitější a na co bychom neměli zapomínat je:

Plně ocenit „obyčejné“ je neobyčejný dar.

Tohle moudro si vylepím, až mě bude štvát, že na nic nemáme čas. A ostatní moudra mám na deseti stránkách v počítači. Také si děláte výpisky jako studentíci? Nebo jsem exot? :-)