Knihovnička: leporelové "novinky"

Leporela jsou vděčná. Knížka, kterou se nebojíme nechat dětem volně přístupnou. S čímž jsem nějakou dobu u Rózinky bojovala, zvláště u knížek půjčených. Teď už vím, že jí mohu nechat v dosahu i klasickou knihu, ale není to tak dlouho, kdy jemná motorika nebyla na takové úrovni, abych se nebála rozsápnutých stránek při listování. Navíc leporelo může mít i jinou funkci než jen knížka ke čtení a prohlížení :-) Doma máme slušnou zásobu retro kousků a z těch novějších si vybírá Róza v knihovně ráda sama. Často je chce číst ještě tam, nebo alespoň na zastávce cestou domů. Výběr nechávám zcela na ní, takže často domů neseme opravdu "skvosty" u kterých jsem ráda, že je budeme brzy vracet. Ale ty které jsou fajn vám tu ukážu. Do tohoto článku jsem zařadila všechny knihy se silnějšími stranami, nehledě na to, zda jde opravdu o leporelo (což je označení pouze pro harmonikovou knihu).

Úplně základní leporelovou výbavu už mám sepsanou tu, tady nějaké to rozšíření,tak mrkněte. Tady půjdu po novinkách a takových, co jsem zde ještě nezmínila.

Moje štěně. (Sergej Michalkov, Panorama, 1988)

Veršovaný příběh o štěněti, které se zatoulalo a nakonec se střetlo se včelami. Veršované příběhy jsou pro začátky čtení to nej. Jsou zvukomalebné, dětem se na ně dobře soustředí.

Můj Míša (Z.J.Alexandrova, Mladé letá, 1988)

Další veršovaný příběh. O holčičce a jejím medvídkovi. Jako je tam třeba "to dostanem od mámy", ale Róza ji má ráda a zná ji nazpaměť. A já mám ráda ty ilustrace.

Cvrček a mravenci (J. Z. Novák, Mladé letá, 1985)

Klasika. A ještě má stránky s průřezy.

Zvířátka. Domácí mazlíčci

Obyčejná knížečka, která u nás bodovala díky svému formátu. Páč bylo období, kdy všechno malé bylo boží. A ještě k tomu tam byly reálné fotky a několikery kočky a koťata. A to je u nás asi top zvíře. Dokonce hry a frekvence byly tak četné, že jsme ji museli slepovat :-)

Malý nočník, malá hovínka (C. Fontaine, Svojtka & Co, 2017)

Vtipná knížka o tom, jak všichni dělají hovínka. Zvířátka, brácha... Dobrá, téma se netabuizuje, na druhou stranu nevím, jestli může mít opravdu efekt v učení? Posouvátka jsou plusem.

V noci (Svojtka?)

Další tvrdá kniha s posouvacími okýnky. Tuším, že byla o tom jak zvířecí kamarádi jdou kempovat. Jeden čas byly tyhle knížky s posouváním dost terno. Zas něco jiného než klasika s básničkami, na druhou stranu odolnější, než ty s odklápěcími okýnky.

Sněhurka z edice Minipohádky (Svojtka & Co, 2017)

Přírůstek do naší knihovny. Protože na klasické pohádky nedám dopustit. Byla první, ale poslední, ostatní, jako třeba Malou mořskou vílu, už jsem půjčovala z knihovny. Je to totiž dost letmé seznámení! Na mě až moc. Ale posouvací prvky, víme?

Co se děje v noci (A. Milbourne, Svojtka & Co, 2015)

Tu Rózka dostala k narozkám. A taky jede často. Odklápěcí okénka. Domek kde všichni spí, až na maminku a řvoucí mimčo. Pracovníci v pekárně. Spací vůz vlaku. Trhy...

Kdopak bydlí v ZOO (Anna Milbourne, Svojtka & Co, 2014)

První Rózky zkušenost s odklápěcími okýnky a nadšení. Odklápění děti jednoznačně baví. Za mě jsou tyto knížky fajn, ale nemusíme je mít doma všechny, takže jsem ráda za možnost půjčování a obměny v knihovně.

Zvířátka (Svojtka & Co)

To už jsou odklápěcí okénka pro větší děti. Malá okénka. Složitější informace. Ale Róze se moc líbila a vzala si z toho prostě co potřebovala.

Protiklady (Svojtka & Co, 2016)

Větší formát. Odklápěcí okénka. A za mě hodně povedená. Frčela celé prázdniny. A jako u jedné z mála knížek tohoto typu, bych uvažovala o koupi. Jediné co bych vytkla, okénka šla hodně špatně otvírat a tím jak se muselo pořádně nehtíkem, ničily se kraje. A taky teda někde trochu haproval text, třeba u maminky bylo tlačit (kočár)/ táhnout (pes), jenže táhnul pes ne ta máma, ta byla tažena, vím takové maličkosti, ale u pár obrázků mi vysvětlení trochu vadilo. Jinak prima.

Červená Karkulka (Vojtěch Kubašta, Albatros 2016)

Tady neplatí to pravidlo o bytelnosti a dlouhé životnosti. Jde o popupovou knihu s hýbacími prvky. A je to srdcovka. Rózka ji má ráda. Pro mě srdcovka, páč jako děti jsme měli Perníkovou chaloupku. Ale teda text říkám vlastní s tím tolik spokojená nejsem. 

A aby bylo jasno, taháme si domů i takové libovky, ale to k tomu dětství asi patří :-)