Takový normální den

Po nocích s láskou vzpomínám jaké to bylo mít vůbec nějaký režim :D Článek, který jsem psala už na podzim. Ale vyštrachala ho až teď. Třeba si nějaká maminka ráda počte, jak to chodí jinde, já na takové články nakukuju ráda...
Tušila jsem, že brzy u nás bude vše vzhůru nohama, říkala jsem si, že by bylo fajn zaznamenat si takový normální pohodový den s tím naším tehdejším jedináčkem. Teda tak, jak vypadal všední den, když jsme byly zrovna doma. My dvě. Náš holčičí tým :-) Zhruba od dvou a něco let. Takže už to není aktuální. A já se k tomu mohu vracet, že se to třeba jednou zas dostane do nějakých normálních kolejí :D A fotky toho našeho torpéda, představa byla jiná, ale znáte to :-) Takže jak to bylo?

Ráno vstáváme nejčastěji okolo sedmé, plus mínus půlhodina. Ještě se pomazlíme a potulíme v posteli a jdem na ranní hygienu. Čištění zubů už není naštěstí taková katastrofa, ale oblíbená činnost také ne. Nejdřív si tam něco šmrdlí sama, spíš tak jako oždibuje pastu a pak čistím já zoubky s říkačkou "Čistím zoubky, řízy, řízy..." Nočník. Příprava snídaně. Nejčastěji si Róza vybere řecký jogurt s medem a piškotkama. Taková naše stálice. Připraví si misku a lžičku a pak dohlíží na správné poměry. Snídáme dlouze a rozvážně, na pohodu. Povolila jsem ve svých předsevzetích a občas si u snídaně pustíme Déčko. Róza se u něj v klidu nají a já v klidu nachystám svačinu, batoh a sebe na dopolední program. Asi nejoblíbenějším pořadem je Hádej jak moc tě mám rád. Pak už doladíme madam a můžeme vyrážet. (Na podzim jsem musela telku zatrhnout, protože byly čím dál horší scény při vypínání, tak už jsme si jen občas pouštěli písničky od Svěráka a Uhlíře.)

Každé dopoledne trávíme venku. Někdy musíme oběhat takové ty nudné pochůzky jako jsou nákupy, pošta, trhy, doktoři, úřady... Ale vždy se snažím u toho vymyslet alespoň něco pro zpříjemnění. Třeba si koupit dobrotu. Nasvačit se v parku a přečíst si tam knížku. Zaběhnout alespoň na chvilku na hřiště. Nebo alespoň nechat to dítko po cestě sbírat nějaké ty poklady, či chodit po obrubníku. Naštěstí bývá alespoň o malinko víc těch dní, kdy můžeme podniknout něco zábavnějšího. Procházka, hřiště, knihovna, takové ty naše minivýlety. Umíme si to udělat hezký, vždycky si někde vychutnáme sváču, pití, nikam nepospícháme (no teda většinou, alespoň na začátku), a prostě jsme a povídáme si. Ty rozumy co z ní teď padaj, to je sranda. A pak šup domů. To už většinou trochu na knop máme. Protože Róza jede pořád ve stejným tempíčku, i když už bych třeba byla ráda doma na obědě. Když se vracíme domů, má většinou nejvíc práce s již zmiňovanýma obrubníkama, sběrem všech kytiček, kamínků a skákání po kanálech :D

Oběd máme často z víkendu, nebo předchozího večera, takže jen šup ohřát a hotovo. A když ne, sázím na rychlovky. U oběda už máme občas neshody. Ale většinou se to vyřeší vyprávěním Šípkové Růženky, zpíváním nebo něčím podobným a Róza je ochotná sníst alespoň část své miniporce. Má teď totiž docela dar mě točit do vrtule. Člověk jí dá na výběr ze dvou pokrmů, nebo třeba básní o nějakém jídle, tak ho připravím a ona ho vzápětí nechce. To mi věřte, že se pak hodně těším na to odpolední spaní. Vzácně, když se odněkud vrátíme dřív, si stihnem ještě spolu pohrát nebo počíst. Častěji to ale funguje tak, že si Rózka chvíli hraje sama, než já připravím jídlo.

Uspávání po obědě bývá rychlovka. Většinou je tak unavená, že usíná do deseti minut. A já s ní. Ze začátku jsem z toho měla trochu výčitky, ale na druhou stranu, to dítko v břiše potřebuje odpočinek taky, no ne? Zpravidla tak jednou za týden, dva to ale bývá kovbojka. Třeba když je přetažená po jeslích, nebo když jsme někde hloupě objednaní k doktorům a nevrátíme se v náš obvyklý čas. To mi pak skáče po posteli a vzteká se, že spát nebude. A jako zákon schválnosti to bývá ve dnech, kdy já opravdu ten odpočinek vyhlížím jak dovolenou. Róza spává dvě hodinky, někdy i víc. Já si dám hodinu a pak mám čas na to svoje. Zapnu počítač, tvořím, čtu si, láduju pračku, připravuju něco na odpoledne... Dávám si bacha, abych tu mou Šípkovou Rozamundu neprobudila. Páč na tom, jestli se Poupátko vyspí odpoledne dorůžova, dost závisí nadcházející hodiny :)

Po probuzení má ta holka dlouhatánský rozjezd, kdy se chce ještě tulit a z vyhřátého pelechu se jí nechce. A to ani, když byla zpocená jak myš, protože jsme v bytě měli třicítky. Většinou pak následuje dlouhé přemlouvání ke svačině (často marné), k oblékání, nočníku a dalším aktivitám. Někdy to všechno trvá tak dlouho, že si ani nestihnem hrát nebo číst, než přijde tatínek z práce. 

Na taťuldu se Rózka většinou dost těší, ale jakmile je ve dveřích, je problém. Obzvláště když jsme zabrané do nějaké činnosti. Tatínek tak má alespoň chvíli na oddych. Já jdu poklízet, něco dělat, prostě vypadat zaneprázdněně. Rózka se srovnává se situací. Nakonec se vždy hodí do klidu a těší se, co s tátou podniknou. Mám totiž to štěstí, že je Honzík aktivní. Většinou to tak třikrát do týdne vyjde a bere holku ven. A teď jak bylo dlouho světlo byli klidně na dvě někdy i tři hoďky mimo dům. V tom čase já mohla vyvíjet svou činnost. Psát blog, pofackovat to tu, připravit se na jesličkový program, vymýšlet novoty a připravit véču. 

Když je smečka zpátky kompletní, proběhne vyprávění, co se dělo, koupačka a jídlo. Večeře bývá také sáhodlouhá.

No a pak hurá na kutě. Je totiž už dost čas... Odpoledne je to kvítko k neunavení, navíc dokud je světlo, nemá ani cenu jít uspávat, takže do postele zaháním v devět, v prázdninovém režimu i později. Večerní uspávání je delší, ale neměnila bych. Róza se napije a pak si popovídáme co se nám na dni nejvíc líbilo, co jsme prožily. Rózka smotá několik dní dohromady. Řeknem si, jak se máme rády, opusinkujem se, vyslechnu si, jak se jí spát opravdu nechce, no a pak je do čtvrt max půlhoďky v říši snů. A já někdy též :D častěji se ale silou vůle vymotám okolo desáté z peřin a jdu obšťastnit svou přítomností svého drahého manžela. Většinou něco dělám, občas prostě společně hybernujem. Ale taky jsme třeba bok po boku stříhali kartičky u seriálu, když mi teklo do bot a nestíhala jsem přípravu do jeslí :-) Honzík odchází na lože a mě začíná ten nejproduktivnější čas. Doba, kdy je tma, všude je ticho, všechno spí a já mám na pozadí tak maximálně zvuk myčky. To jsem nejvíc akční. Vymýšlím, hledám inspiraci, organizuju, píšu, zpracovávám fotky... Často se ani nenaděju a je dávno půlnoc pryč. 

Takže hurá do postele, zaplout mezi ty mí dva sladce oddychující (někdy dost chrápající, nebo funící) miláčky. A spát. Kdyby nebylo těhotenských obtíží, klidně až do rána. Páč to moje zlato, si na jaře uvědomilo závažnost situace čerstvě březí matky a začla spát celou noc. Ne že by nebyly dny, kdy mi připomene, jaké to je párkrát v noci přetrhnout spánek, asi abych nevyšla ze zvyku, ale většinou stačí jen ujistit, že tam jsem, pohladit a spí se dál. Ťuk, ťuk. Musím si to těch pár posledních dní užít!

Takže takhle se máme. A že se máme, že se máme. Všichni tří (čtyři) ♥

No holky, asi tušíte, že momentálně je tu vše úplně totálně jinak! Ale snad jednou bude mít tříčlený holčičí gang zase pohodu :-)