Do svého obchůdku jsem zařadila pár nových produktů. Prodala jsem toho alespoň o trochu víc než rok předchozí. Ale nejsem žádná velká obchodnice. Raději věnuji čas té naší rodince, než abych makala, propagovala, nebo dělala potisící tu samou věc... Prostě podnikatelka roku ze mě nebude, to už jsem si uvědomila :)
Ale díky navlékačkám jsem dostala zajímavou nabídku ke spolupráci. Náhoda. Oslovila mě jiná maminka podnikatelka (která to bere mnohem vážněji než já), abych psala články pro její stránky s eshopem a blogem. Pro MimiNu. A tak tam mám dokonce svou rubriku/seriál Hry pro nejmenší. A baví mě to. Psát jako přivýdělek. To je fajn!
Článků ubylo, ale ne kvůli užívání si pohody, ale kvůli nevolnostem, kvůli neskutečné únavě v těhotenství a kvůli dalším činnostem, které jsem si nabrala. Čas na sociálních sítích a televizi jsem ještě víc ubrala, ale ne tak úplně kvůli svému uvědomění, ale kvůli tomu, že Róza není žádný spavec a v její přítomnosti nechci posedávat s krabičkou v ruce. A partnerský čas s mým mužem? No teď už bývá Róza občas u prarodičů, tak máme chvilku pro sebe. Ale byly dny, kdy usnul Honzík dřív než Róza, tak málo ona spí! Nevím, kde tu energii bere.
S kondicí to vidím tak, že budu ráda, když si párkrát do týdne vezmu v podvečerních hodinách kočár a vyjedu na procházku ve svižném tempu. Také bych ráda cvičila i s Rózkou jógu doma, ale nevím jestli na to nejsme velký lenošky...
Myslím, že loni už jsme tolik nelítali z místa na místo, měli jsme nabitý program, ale i volnější čas. V létě jsme strávili i nějakou dobu doma, což se rok před tím moc nedařilo. Jen jsme s tím časem neuměli tolik naložit. Většinou jsme ho prostě proflákali. Představovala bych si víc času tráveném aktivně jako rodina. Tím nemyslím drahé zájezdy a daleké výlety. I když trochu víc času v přírodě a hory mi fakt chybí. Ale spíš přemýšlím nad nějakými těmi procházkami a pikniky někde blízko. Loni jsme jich pár stihli a bylo to moc prima. Jen ta práce, vše dopředu vymyslet, připravit. Někdy bych to ráda přenechala někomu jinému :D I v Praze je mraky lesoparků s naučnými stezkami, dětskými hřišti a spoustu zákoutí, která jsme ještě neprozkoumali. A není k tomu zapotřebí ani celý volný víkend.
Za to na předsevzetí spokojená máma... na tom musím zapracovat. Ne nadarmo se říká, že musí být šťastná maminka, aby to pozitivno rozdávala na všechny strany a byli tak šťastní všichni.
Jen s tím těhotenstvím, porodem, šestinedělím a vlastně i následujícími dny se táhnou další věci, jako hormonální nerovnováha, nálada jak na houpačce, nedostatek spánku... A to se projevilo. Občas už bývám protivná i sama sobě. A chudáci holky to se mnou musí sdílet 24/7 :) A pak se to projeví i na nich. Teda na tý malý ještě ne. Ale Róza. Za ten rok jsme měly pár dní, kdy jsem si říkala, kde jsem udělala chybu, kde mám tu svou kočičku, kdo mi ji vyměnil. Chtěla jsem, aby se uměla ozvat, aby dala najevo, když je něco špatně, když se jí něco nelíbí, rozhodně jsem netoužila po dítěti, které poslechne na první dobrou, bude zticha a šoupat nohama. Chtěla jsem a vlastně pořád chci, aby věděla, že na jejím názoru taky záleží a že bude minimálně vyslechnuta, když už nemůžu, nebo nechci splnit to, co chce ona. Jo tak to se povedlo. Jenže. Jede čistě dle sebe a to projevování je občas za hranicí. Někde tam, kde už omezuje svobodu druhých. Tam kde by chtěla být diktátorem a ze všech si udělat otroky. Na všechno má odpověď. Na všechno výmluvu. A že na to tu slovní zásobu má. Občas koukám, jak mi to vysvětlí. Je to sranda. Jenže někdy mi rupnou nervy. Někdy prostě nemám sílu na diskuse, nemám pochopení a třeba ani čas a chuť. A to se pak musím hodně krotit. Ona se vzteká/brečí, já křičím někdy taky brečím. A za to, co mi padá z pusy se pak stydím a vyčítám si to. Vždycky si pak říkám, doufám že si tohle nebude pamatovat. Naštěstí spolu většinu času vycházíme. Domluvíme se. A třeba ten podzim před porodem jsme si většinou dost užívaly. Nikam už jsme moc nejezdily, plácaly se tady po okolí. Vždy si s sebou braly svačinky, abychom si to udělaly hezký. Četly knížky na lavičkách. Zašly do kavárny. A že mi je dobrým parťákem na kavárenské povalování! Zkrátka když se cítím v pohodě já, jde všechno lépe. Vím to. Když jsem v klidu, když jsme parťáci, když si uvědomuju, co by mohl být problém a podle toho volím slova. Když se snažím pochopit proč je nějaká úplná blbost pro ni tak důležitá. Nebo když si sice stojím zas svým, protože jsou věci přes který vlak nejede, ale řeším to klidně. Když má mou pozornost. Když jsem vlídná. Aby to tak nevyznělo, nenechávám ji jak dříví v lese, jsou hranice a mantinely. Tam kde cítím, že je to důležité. Ale ona umí být hodně urputná a čím prudčeji na ni jdu, tím se ona víc šprajcne. Jenže moc dobře vím, že já jsem v tom dost podobná a že ona je tu proto, abych to pochopila a naučila se s tím pracovat. No hodně jsem odbočila od předsevzetí a shrnutí... Ale chápete mě? Nejsem v tom sama?
Tak zas zpátky... A nebo ne. Už jsem se v tom pitvala dost. Víte každý rok na konci na mě přijde to hodnocení, co je dobře co je špatně, někdy mám pocit, že je špatně skoro všechno. Ještě štěstí, že to pak sepisuji hodně dlouho a na několikrát. (Kvůli tomu času. Rozumíme. :-) Páč si během toho uvědomím, že toho špatnýho tolik není. Že něco jsou prkotiny, na kterých nemusím lpět. A něco mě fakt štve, tak to mám říct a hledat řešení, nebo si na tom trvat. A zbytek je prostě dobrej. Mám to, co je nejdůležitější. Rodinu. A není to klišé. A umíme si to udělat hezký. Když na to přijde. A nic zásadního nám nechybí.
Takže předsevzetí? Být na sebe hodný. Dělat si to hezký. A plný pytel pohlazení pro každého, každý den. (Jak píše Marek Herman v Marťanovi) A to znamená i pro sebe. Tak na sebe sakryš nebuď Hani tak přísná a začni brát vše pozitivněji jako dřív. Páč s úsměvem jde všechno líp. Víme?
Jo a ty hory :D Já asi k životu potřebuju sem tam vyšlápnout nějakej ten kopec a podívat se dolů. A pro klid v duši chvíli čučet do korun stromů. Jakože v lese. Těch pár kousků mezi panelákama mi nestačí.
A Vám všem, kteří jste to dočetli až do konce, i těm kteří jste to vzdali po pár neucelených řádcích, zkrátka všem, Vám přeji taky ten plný pytel pohlazení. Ať už opravdových, slovních nebo třeba takových, když se koukáte na něco, co zrovna Vás hřeje u srdce. A taky pevné zdraví. A spoustu malých i velkých důvodů, které Vás přimějí k úsměvu. Páč to je základ ♥
Fotky jsou z naší novoroční prochajdy.
- Marunda. To nemůže překonat nic.
- Východ Slunce na dovče na Thassosu. Prostě jsme vyvezli kočár na pláž. Róza spala a my se kochali s hrnkem čaje a snídaní. Prostě takové mini rande.
- Výlet do nejvýše položené vesnice na téže ostrově. Ty výhledy.
- Západ Slunce na Lipně. Byli jsme na pramici. Ta byla tak vratká, že jsem se bála, že se převrhnem, ale byla to krása. A samozřejmě jsme se kochali s dobrotami.
- Rána u vody na téže dovče. Dvakrát se mi podařilo vstát o dost dřív než ostatní. Vzala jsem si rozkládací židličku, deku, čaj, sušenky a knížku. Chvíli četla, chvíli koukala na opar nad vodou. A dvakrát jsme si na trávě u vody udělali snídaňový piknik. My hodovali a za námi se probouzel kemp.
- Dopoledne s Rózkou - z řady děláme si to hezký. Třeba když jsme šly na procházku do toho našeho "lesa". Po cestě jsme si natrhaly ostružiny. Pak si sedly na kládu s výhledem na střechy pod námi a daly si svačinku. Trochu to jen kazí fakt, že v okolí klády a ohniště je vždy neskutečný binec. A pak jsme zpět běžely po úzké zarostlé cestičce, kde vždycky Rózka chce, abych ji honila.
- Rande s Haribáčkem. Tak jsme říkali mimču v pupíku, páč na jednom z prvních ultrazvuků Marunda vypadala jako medvídek Haribo. No a já pokaždé, když jsme byli v Liberci, nechala Rózku na hlídání mamce a vynesla svůj pupek pěšky do města, prošla si své tři oblíbené obchody, kde seženu jiné věci ze zdravé výživy, věci na tvoření apod. a hlavně si zašla do kavárny na kafíčko a nějakou dobrotu.
- Velká rodinná oslava. Mamka slavila 60, taťka opožděně 60 a brácha 30. Byla tam celá široká rodina. sešlo se tam spoustu lidí, které vidím jen občas. A byla to poslední větší akce babičky. Pak už jsem ji viděla jen dvakrát. Jednou na rychlou otočku s kytkou, kterou si na oslavě zapomněla. Po druhé a naposledy na jipce v nemocnici...
- Odpoledne s kamarádkou. Drink v tančícím domě a výhled na Prahu. Piknik na Střelečáku. Krásné počasí. Pokec. A vlastně vůbec všechna setkání s kamarádkami, kdy si prostě můžem pokecat bez dětí a připadat si zas tak nějak normálně dospěle, ne jen jako matky. I když nakonec se stejně vždy mluví o dětech :D
- Pokojíček pro Rózku. Doma se dost předělávalo. Já prudila. Prostě jsem hnízdila. A z pokojíčku jsem měla takovou radost, že bych se do něj nejradš sama nastěhovala :)
- Jedno pohodové červnové odpoledne. Byli jsme na privotrimestrálním screeningu v Genetu. A výsledky byly v pořádku. Na oslavu jsme si koupili pizzu v Záletné. A snědli si ji na hřišti v Letenských sadech. Róza si zadováděla, my se opíjeli slunečními paprsky a po cestě dom jsme si ze sebe dělali srandičky v tramvaji. Prostě vše tak jak má být ♥
No vidíte a je jich 11. Ale ten poslední jsem si nemohla odpustit :D
Hanko, my se osobně vůbec neznáme (ani netuším, kde jsem narazila na odkaz na Váš blog) a tak volím cestu komentáře, abych Vám poděkovala.
OdpovědětVymazatŽe vedete blog a dáváte tam svoje tipy na tvoření (moje první je zhruba stejně stará jako Vaše první) a sdílíte kus svého života na internetu.
Nějak jsem v létě tušila, že Rozárka bude mít sourozence. O to víc obdivuju, že jste si našla čas a zdokumentovala to a dala na blog.
Jelikož ten čas se s narozením druhé opravdu ještě víc smrskl, už nemám vůbec čas pátrat po internetu po tipech zábavu a rozvoj té starší. Čtu jen pár blogů (když mě starší nevidí, ještě se mi zdá, že úplně nechápe, co je to ta "práce").
Úplně s Vámi v mnohém souhlasím. Někdy křičím (když se venku starší šprajcne, že chce tatínka a domů nejde a malá (kterou svým vztekáním předčasně probudila) mi brečí v kočáru. A pak se strašně stydím a říkám si, že je to přece malá holčička a bojuje se svými emocemi po svém. Taky se stydím za to, že jsem ráda, že jde 2x týdně do malé školičky (je dost extrovert, chodí tam moc ráda) a to je jediný čas, kdy já doma (v době spánku mladší) cídím sanitu, vařím příkrmy do mrazáku a nebo si konečně najdu chvíli napsat e-mail či (jako zrovna teď) příspěvěk na blog.
Mám v hlavě spoustu myšlenek a chtěla bych se o ně podělit s ostatními blogomatkami, u kterých čerpám tipy. Jenže vím, že teď prostě nechci svůj čas dávat blogu a zakládat ho. Večer prostě jdu spát s malou. A když výjimečně jsme oba s mužem spolu, málem bych otevřela flašku na oslavu (kdybych nekojila).
A partnerský život... jak píšete, když si starší vezme babička.
Jakmile ta starší začne malou hladit, či ta mladší jí sahá na nos a obě se tomu smějí - všechno je zapomenuto a já vím, že jsme udělali s mužem dobře, že jsme se rozhodli pro dvě děti. A cítím vděčnost za to, že jsou obě zdravé.
Krásný rok 2019 přeju
Martina
Moc děkuju za komentář. Někdy je to dost náročné, co? Ale věřím že se zase začíná vše tak trochu srovnávat. Ťuk, ťuk. S tím styděním je to stejné. Dost jsem přemýšlela o tom, že chápu ty maminky, které mají rozdíl mezi dětmi tak, že starší už chodí do školky a mohou být doma zas jen s tím jedním. Nebo mají ještě větší rozestup, kdy starší dítě už o moc víc chápe a mohou si užít každé tak trochu jako jedináčka. Mívám pocit že obě holky ochuzuju. Že ani na jednu nemám tolik času kolik bych chtěla. Tak jen doufám, že budou parťačky a že budou rády i za ten čas spolu. A přesně tak, když vidím jak se Rózka k Marušce má, nosí ji deku, dělá na ni cukrblíky, těší se na ni, když je pryč a před spaním ji drží za ruku. Je to boží. I na Marušce je vidět, že ji vyhledává ve svém zorném poli a kouká odkud na ni zas vyskočí. Ne že by z toho byla vždy nadšená, ale chvíle kdy se směje, nebo zaujatě pozoruje převládají nad těmi kdy ji to rozbrečí :D
VymazatTak až jednou dozraje čas a třebas nějaký blog založíta, ráda se k vám mrknu ;)
Mějte se krásně. Hanka
Hani, nepřej si vidět, v jakou saň se občas dovedu proměnit já! Těžko se mi to přiznává, ale sousedi by mohli vyprávět... No pyšná na sebe opravdu nejsem. Ale je to jak píšeš, když jsem v pohodě, je doma idyla. Krize nastane, jakmile se objeví nějaký stres a nakupí se toho hodně najednou, to pak nedávám... Ale stejně jako ty s tím nepřestanu "bojovat" a budu se snažit hlavně si to dělat hezký... Krásný článek, díky...
OdpovědětVymazatV.
Děkuju, děkuju, že v tom nejsem sama a za pochopení ;) Hezky jsi to řekla, nepřestanem bojovat, aby to ta idyla byla. I když je to občas obrovský výkon. A někdy snaha nestačí...
VymazatTak ať máme letos těch hezkých chvil a dní mnohonásobně víc než těch, u kterých bychom raději dělaly že nebyly ;) H.
Máte moc krásný a upřímný blog. :)
OdpovědětVymazatDěkuju ;)
Vymazat