2017/2018

Bilancování. Asi jen málokoho to na přelomu roku mine. Podobných článků máte 5. ledna už asi po krk, ale já si ho prostě neodpustím :-) Ne každý si dává předsevzetí, ale asi skoro všichni se zamýšlíme nad tím, co nám rok dal. Já to mám tak na přeskáčku, byly doby, kdy jsem si předsevzetí psala a byly doby, kdy jsem věděla, že to nepotřebuji, protože nechci nic moc měnit a když už, udělám to hned. Od minulého roku v tom jedu zase. Od té doby co máme Rozárku, je ona středobod a na ostatní věci tolik času není. Vše odkládám na až. A přelom roku je takové dost výmluvné až. Fotky z novoroční procházky.

Když si přečtu loňský článek, vidím že se mi to podařilo tak půl na půl. Jen tak v papučích doma opravdu nesedíme. Cestovali jsme až za oceán. A od jara do podzimu pořád někde popojížděli. Přes hlavní sezónu jsem prakticky, ani nevybalovala. Takže to se splnilo možná až moc... Takže bacha, co si přejete ;) Po letošních Vánocích jsem si uvědomila, že to handrkování z místa na místo taky není úplně ideální. Chce to zlatou střední cestu. Opravdu moc bych si přála, aby ten náš život nebyl tak ulítaný, aby poklidněji plynul, abychom prostě byli spolu a víc si užívali času v úzkém kruhu. Když to vezmu zpětně, tak mezi nejkrásnější momenty roku patřila dovolená v kempu, kdy jsme se nikam nehnali, dělali obyčejné věci a prostě byli. A jak málo věcí jsme k tomu potřebovali!

Zato druhé přání, abych byla spokojená mamča, páč spokojená máma, spokojené dítě, se tak úplně nevydařilo. Chtěla jsem se o sebe víc starat, být víc v kondici, věnovat se zase svým koníčkům. A šla do toho zhurta. Že bych se patlala maskama a krémikama, to opravdu nevyšlo, to jsou činnosti, které mě nikdy opravdu nebavily a jsem vlastně ráda, že se na rodičovské většinu dní prostě malovat nemusím, takže to jsem dala k ledu. Na druhou stranu, mám pocit, že za poslední rok jsem opravdu zestárla a šediny jsou vidět na první pohled. A za vše mluví výrok Rozárky. Ta se docela začala fintit a všímá si slečen a paní venku. A takhle jednou jsme potkali paní v sukni a vysokých kozačkách a ona začala básnit, jak paní krásná, paní sluší. A já se jí zoufale zeptala a co maminka, a ona že maminka sluší ne, ale že maminka ráda :-) No co dodat. Tolik ke kráse. Slibuju sobě i manželovi, že s tím něco udělám, páč ten si to taky zaslouží. A hned se objednám ke kadeřnici.

S kondicí to bylo tak, že jsem se přihlásila na mé milované tancování. A pak si k tomu přidala i bikram jógu. Oboje bylo super a oboje mě bavilo. Bohužel také oboje bylo na permanentku s omezenou platností a oboje schramstlo s cestou, převlékáním a samotnou lekcí dost přes dvě hodiny... Což s naším četným cestováním dost dobře nešlo dohromady. Náhrady se mi kupily, muselo se domlouvat víc hlídání a na konci byl stres, že nic nestíhám, jsem neschopná a propadnou mi drahé lekce. Po prázdninách jsem si pro jistotu už nic nezaplatila. Říkala jsem si, že Rózininy lekce batolecí jógy budou ažaž. Takže to bylo buď hodně/ nebo nic. Opět v příštím roce doufám ve zlatou střední cestu. K cvičení doma nejsem schopná se donutit, nevydržím to dýl jak měsíc. Tak to vidím na plavání, možná, že na jaře zkusím běhat, poohlídnu se po cvičeních, které není vázané na permanentky.

A co moje koníčky? Já byla odjakživa podnikavá. Spoustu věcí mě baví a spoustu jich chci vyzkoušet. A ve všem být dobrá. A ze všeho mít výsledek. A o všem si napsat. Za poslední rok jsem napsala nejvíc článků a o hodně se mi zvýšila sledovanost. Jsem ráda za to, že blog mám, páč je to asi jediná věc, kde je za mnou momentálně vidět práce. Když dám do pořádku domácnost, za hodinu to nikdo nepozná. Co navařím, to se sní. A to, že je Róza taková jaká je, je samozřejmě hlavně její zásluha. Na nepopsaný list papíru opravdu nevěřím. Na druhou stranu to, jak se jí věnuju má určitě své ovoce, ale nejsem si úplně jistá, že si to někdo moc uvědomuje. Takže blog. Jenže ten bere opravdu dost času. Uvidíme, jak se k tomu postavím, ale je dost možné, že příspěvky nebudou tak úplně časté, jako doposud. Jsem ráda, že se mi daří každý měsíc přečíst knížku. Že jsem uháčkovala kus rodinné deky, která bude mým několikaletým projektem, že jsem tak nějak roztřídila fotky a naučila se pracovat s novými programy v počítači. Trochu jsem šila, trochu tvořila. Zkoušela tvořit na prodej. Ale ve finále nestíhala nic. A přitom mám díky mému úžasnému muži několikrát do týdně dvě hodiny, kdy jsem doma sama. Ale znáte to. Rozhlédnete se po bytě a rozmýšlíte, kde sakra začít. A než se poklidí nejhorší, mrknu na tablet, abych si přečetla pár článků, srovnám prádlo a připravím večeři, vrací se má dvojka domů. Musím se přiznat k tomu, že v posledních dvou měsících jsem tak trochu morous. Vedle vlastní neschopnosti, mívám ještě ke všemu pocit, že mi nikdo nerozumí a nerespektuje mě. A pak to slízne chudák Honzík.

Mým největším problémem je čas. Hodně toho volného žere počítač, něco sociální sítě, i když rozhodně nejsem maniak (a zase jsme u toho blogu + takové třídění a upravování fotek - kapitola sama o sobě!). A tak je mým předsevzetím hodně tento čas skrouhnout. Na televizi se skoro nekoukám, i když večer se na to kanape po uspávání svalím, tak ať je to alespoň něco hodnotného.

No článek asi nemá moc hlavu a patu, docela jsem se v tom babrala, možná vyznívá negativisticky... To bych nerada. Uplynulý rok byl úžasný v tom, jak kvete naše prďolka. Všichni jsme byli více méně zdraví. Spoustu jsme toho zažili. Urovnala jsem si priority ohledně chodu domácnosti a rozhodně se nehodlám nervovat, aby to tu bylo jako ze škatulky. Hodně jsem si ujasnila věci okolo Rozárky, jaký chci mít přístup k výchově, ke stravování, obouvání... Vím, že na ní nechci v ničem moc tlačit, protože vím, že si děti k většině věcí přijdou samy až jsou na to zralé, nechci ji přetěžovat. Ráda bych, aby byla v co nejpřirozenějším a zdravém prostředí. Že chci, aby uměla říct, co ji trápí, co si myslí a co by chtěla.

A teď jsem si konečně uvědomila, že něco podobného bych měla chtít i pro sebe. Netlačit na sebe. Nechat čas spokojeně plynout. Umět říct, že se mi něco nelíbí a netutlat to v sobě. Páč je to stejně vidět. (Když já tak nemám ráda konflikty a konfrontace...)

Na druhou stranu vím, že s dítětem nejde nechat vše jen plynout, něco se musí dobře naplánovat, protože málokdy samy vyplynou. Pokud si nenaplánuji den pro sebe, tak prostě nebude. Pokud si nepřipravím na tu hodinku odpoledne pro sebe knížku, nebo jinou zálibu, promrhám čas jinak. Pokud nebudeme mít v plánu rodinný víkend, vleze do toho zaručeně něco jiného. Pokud si nenaplánujeme rande, budeme tak unavení že zůstaneme doma, budeme dodělávat resty a nakonec se se skleničkou v ruce svalíme na posledních pár minut k televizi.

Takže zase je to o zlaté střední cestě.

Prostě jsem si toho za poslední dobu hodně uvědomila a teď je jen na mně jak s tím naložím. 

Rok 2018 vyhlašuji rokem hledání rovnováhy. 

A pro Vás i nás si přeju hlavně zdraví, štěstí a pak co nejvíce klidu ;)