Najděte si svého marťana

Připravte se na opravdu hodně dlouhý článek. To nejpodstatnější z knihy Marka Hermana s podtitulem … co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli… Podle mě hezky sepsaná kniha se základy psychologie nejen pro začátečníky. Je čtivá, poučná a doporučila bych ji rodičům, kteří se zajímají o výchovu a vůbec o to, co se honí v té malé (i naší velké) hlavince. Jsou tam informace, které by měly být základ, které mi přijdou samozřejmé, ale vím že tomu tak úplně není, protože málokdo se o dětskou psychiku zajímá a jede hlavně podle vzorců chování/výchovy na kterou byl zvyklý. S nejlepším úmyslem - samozřejmě. Tak mrkněte, třeba Vás kniha zaujme a také si ji půjčíte ;)

Článek je opravdu hodně dlouhý a mé výpisky ještě mnohem delší, zkrátka jsem nevěděla co úplně vybrat, vše je důležité. Pokud Vás nezajímá počáteční omáčka sjeďte si k oddílu o výchově medvídka Pú (pro mě ne úplně šťastné přirovnání). Ale takové počtení o sebepoznání je podle mě také důležité...

Pozn.: Co je kurzívou, je vypsáno z knihy, obyč mé plky, nebo mnou převyprávěno, zkráceno ;)

Začneme asi s jedinou věcí, se kterou v knize úplně nesouhlasím a pak jdeme na ty chytrosti. V úvodu je psáno, jak chtěl autor vytvořit knihu, kde by bylo z psychologie sepsáno to důležité a hlavně použitelné, protože na vysokých školách pedagogických se toho zkrátka člověk moc nedozví. Člověk vyjde ze školy a vlastně moc neví jak učit, co si počít s dětmi, které vyrušují, jak k dětem všeobecně přistupovat. Tuším, že na spoustě škol je to pravda. Ale určitě záleží na lidech. Já studovala bakaláře i magistra na dvou různých vysokých školách. Na obou se našli učitelé, kteří mi toho hodně předali. Ale vyzdvihnout bych chtěla především Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. Na bakaláře jsem šla naprosto pedagogikou i psychologií nepolíbená a odcházela připravená stoupnout si do třídy plné capartů. Jasně nebyla jsem (a ani nejsem) mistr světa omeleta a v jedné i druhé školce, kde jsem působila vznikly situace, kdy bych nejradš utekla, nebo kdy jsem si říkala, jestli je tato profese pro mě úplně to pravé... Ale většinu informací z knihy už jsem prostě měla. Jenže nestačí si informace přečíst, ale také umět praktikovat a ztotožnit se s nimi. Protože pokud člověk slepě praktikuje něco co si přečte, ale úplně tomu nevěří/nerozumí, nebude mu to věřit ani dítě. Velkou část se člověk učí zkušeností, ale prostě nemůžu si stěžovat. To jen tak pro začátek, že jsem chtěla hájit svou alma mater J

A jdeme na to...

Základní je potřeba bezpečí a lásky. V dospělosti uznání. Je v pozadí všeho, co děláme, co cítíme a o čem přemýšlíme.

Základní podobou a vzorcem pro vztahy budoucí je vztah mez mámou a dítětem. „Je to unikátní a nesmírně cenný vztah, který v přírodě nemá obdoby. Na něm se všechno učíme. Mámu nelze nikým a ničím nahradit. A nejzákladnějšími projevy tohoto vztahu je něha a pohlazení. Naše potřeba oddávat se v dětském věku důvěrnostem s mámou je tak silná, že se jí po zbytek života v podstatě už jen snažíme vykompenzovat její ztrátu, ke které muselo dojít tím, jak jsme postupně rostli.“ Asi furt hormony nebo co, ale tohle mě vždycky dojme.

Teď k tomu marťanovi. Zkráceně to má být malé dítě v každém z nás. Sídlí v pravé hemisféře, která je jinak vybavená než levá (víc rozumová) hemisféra. Pravá je např. centrem vztahů, citů, intuice + řečové centrum je tam na úrovni 3-5 letého dítěte. Když se naučíme poslouchat tohoto marťana, který je rozumově blízký malému dítěti, budeme s dítětem umět lépe komunikovat. Ale to nejdůležitější je, že když budeme vědět, že takový marťan je v každém z nás, můžeme lépe vycházet a komunikovat, nejen s dětmi i dospělými, ale také lépe poznat sebe sama.  K oslovení marťana vedou zdánlivě jednoduché cesty. Pohled do očí. Úsměv. Aneb s úsměvem jde všechno líp. My se můžeme rozhodnout, zda nás něco naštve, nebo ne. Můžeme se na sebe smát (i nuceně) do zrcadla a stejně to bude mít efekt pro naše tělo. Oslovení jménem. Vlastní jméno posloucháme rádi. Spoustu lidí říká, že si nepamatuje jména. Jména si nepamatujete, protože vás ti lidé prostě nezajímají. To je celé. Chcete-li si jména zapamatovat, změňte přístup, začněte se o ně opravdu zajímat. Naslouchání. Poctivě a trpělivě. Člověka (i marťana v sobě) oslovíme, když o něj projevíme opravdový zájem. Mluv, zajímáš mě. Dotek. Pohlazení, poplácání, podání ruky, objetí, letmý dotek… Extrémně důležité pro malé děti. Ty potřebují plný pytel objetí. Kdo ho nedostane, bude jej hledat celý život v náhradních situacích – v práci, u partnera, u vlastních dětí, přátel, prostřednictvím pomoci druhým. Naše duše potřebuje být sycena pozorností, pohlazením a vlídností, protože naší základní potřebou je pocit bezpečí a lásky. Představa. Ne holé informace, fakta. Vyvolat představu, obraz. Představ si, že by se to stalo tobě. Příběh. Aneb řetězec představ. Když budeme něco vyprávět formou příběhu, osloví to opět víc než fakta. Příklad. Aneb příběh, který se odehrává v mém světě. Všimněte si, jak málo malé děti poslouchají, co říkáme, ale téměř neustále nás pozorují, co a jak děláme. Oslovuje je náš příklad. A jedním z nejdůležitějších příkladů je, že se na nás může spolehnout. Prožitek. Vlastní. Zkušenost je nepřenosná. Děti ve svém světě potřebují přítomnost a souběh svého dospělého. Jsem tady a můžeš se na mě spolehnout. Ocenění. Líbí se mi na tobě, povedo se ti, jsem rád, že jsi zvládl, chtěl bych ti poděkovat. Nejvyšší forma pohlazení. Bezpodmínkové přijetí. Aneb ocenění bez podmínky. Mám tě rád, protože jsi. To je top! Uznání, je nejvyšší formou pohlazení a potřebujeme ke spokojenosti alespoň jedno denně. Hladivé návyky.

Udělějte si chvilku a popřemýšlejte: Kdy naposledy jste někoho ocenili? Pohladili? Ví lidé kolem vás, že je máte rádi? Kdy jste naposledy ocenili sami sebe?

K tomu abychom se toto všechno naučili, potřebujeme čas. Čas ztrácíme rychlým životním tempem, zátěží v práci, stresem… Musíme si uvědomit co je lepší: být nebo mít (vlastnit). Snažím se být. Jsem tím, co cítím, o čem přemýšlím a jaké mám vztahy. / Snažím se mít. Jsem to, co mám. Mou hodnotu určuje to, co jsem nashromáždil. 
Prohráváme. Naši hodnotu často určuje, zda máme dům, jaké máme auto, velikost platu, školní výsledky, značku oblečení… Skoro vše něco stojí. Peníze. Musím být v práci. Musím podávat dobrý výkon = spoustu času. Začarovaný kruh. Starý Bůh zemřel. Narodil se nový – Zboží. Do obchodních domů chodíme, jako kdysi do kostelů. K Bohu se nemodlíme, konzumujeme ho.

Jedním z klíčových zdrojů životního postoje „chci mít“ je výchova! Právě do 6 let věku dítěte se utváří životní scénáře. A tento scénář nebudujeme jen tím, že toho dítěti nakoupíme spoustu, že má vše drahé, ale také tím, že většinu věcí posuzujeme jako výkon: chůze „Ten náš už chodí od osmi měsíců!“ Tělesný růst: Ty jsi šikovný chlapeček, rostou ti krásné zoubky. Psychický vývoj: Ten náš začal mluvit dávno před ostatními. Odpočinek: Ty jsi dneska krásně dlouho spinkal! 

A tak se dítě rychle naučí, že pro přijetí musí podávat dobré výkony. To, co po nás chtěli rodiče, si neseme do dospělosti. Děti, jejichž rodiče nepřiměřeně vyžadují, mohou být po zbytek života ovlivněny. Sám sobě fašistou. Aneb pokračovat v dráze a sám na sebe vyvíjet tlak na výkon. Jednat dle svědomí. Ale je to moje svědomí, nebo „získané“ svědomí?

Můžeme být sami k sobě vlídní! K tomu abyste si mohli odpočinout, nemusíte podávat nadlidské výkony.

Když už víme, že máme marťana a máme v sobě leccos zakódované, navazuje kapitola o sebepoznání, sebeřízení a sebepřesahu - abychom poznali, co opravdu chceme my.

Řešíme, co si o nás myslí jiní lidé a co o mně řeknou ostatním. Máme strach z odmítnutí. Pozůstatek praživota v tlupě, kdy člověk, který vybočoval, nemohl přežít. Zkrátka chceme mít dobrou pověst. Jenže tak klademe na přední místo oni a ne já. A my pak nevíme, čí jsme. Strach být sám sebou. Mnoho lidí neví, co chce. Nízká míra sebepoznání vede k nízké sebedůvěře. Projevem člověka s nízkou úrovní sebepoznání je to, že se mu události v životě dějí jakoby samy od sebe. Je mi těžko, ale nevím o tom. Další fáze je vím to, ale neumím s tím nic dělat. Jenže se vším můžu začít, přestat, nebo skončit podle toho, jak se rozhodnu. Takže bychom měli vědět a dělat s problémy něco.

Základní otázky jsou: Co se rozhodnu udělat se svým životem? Za co se doslova rozhodnu směnit čas, který mám? Je to, co žiji, skutečně život, jaký si přeji?

V této kapitole jsou návrhy na práci se sebou samým - myšlenkové mapy, doporučení psát si deník, typy na otázky, které sám sobě položit. Každovečerní desetiminutová rekapitulace, test třiceti dnů...

Během procesu sebepoznávání máme překážky strach, odkládání a obelhávání sebe sama. Nezůstat v začarovaném kruhu „já bych chtěl, ale nejde mi to“.

I tato kapitola může souviset s výchovou, pokud zjistíme, proč v určitých situacích (vztek dítěte apod.) reagujeme tak, jak reagujeme, můžeme s tím pracovat, umět se zastavit, zamyslet a určit si jak se chci chovat a proč. 

Tuto kapitolu jsem tu dost skrouhla, ale myslím si že pro maminky na mateřské je důležitá dost. Kolikrát totiž v tom kolotoči, kdy se snažíme uspokojit dítě, partnera a obhospodařit domácnost, protože tak by se to mělo a očekává se to od nás, zapomínáme na sebe. Trochu klišé, ale pravdivé. Děti milujeme, ale neměly by být naprostým středobodem vesmíru. A tak by si mamky měly znovu uvědomit kdo jsou, a jaké cíle a sny mají ony a jak na nich pracovat.

Vychovejte si doma medvídka Pú, aneb dostáváme se k dětem.

Filozofie malých dětí/medvídka Pú – nic mě nebolí, mám plné bříško, mám teplý pelíšek. Když se mnou budou v pelíšku moji lidé, které mám rád a oni mě, je mi skvěle. Když budu mít činnost, která mě baví a mám z ní radost, je to super. Všechno ostatní je něco navíc.

Máma buduje „základní mosty důvěry“ – nejprve mezi sebou a svým dítětem a na jeho základech si pak dítě hledá vztah samo k sobě. Máma tedy doslova učí dítě, jak má vidět samo sebe.

Základní pocit důvěry se utváří a posiluje hlavně dostatkem láskyplné péče, kterou je máma schopná poskytnout: její vůně, hlas, hlazení, vlídné zacházení. To že je nablízku, přítomnost, na kterou se dítě může spolehnout.

Absolutně nejdůležitějším obdobím v životě člověka je doba do šesti let. Důležité je bezpodmínkové přijetí. „Někdy jsi hodný, někdy zlobíš, ale stejně tě máme rádi a jsi náš.“

Pozor na: přijetí s podmínkou. (není vhodné) Např.: Když mě zlobíš, tak jdi pryč! Dokud si neuklidíš, nechoď mi na oči! Dokud se nepolepšíš, nebude pusa na dobrou noc! 

Dítě se nerodí jako nepopsaný list. Nese si s sebou společné nevědomí (zkušenost celého lidstva, zakořeněné strachy, potřebu tlupy atp. Genová výbava rodu. Někdo věří, že minulé životy. Porod. Vlivy zděděné. Každý je máme namíchané jinak. Proto nikdy neporovnáváme děti ani jejich výkony. Ani u dvojčat.

Na světě čekají na dítko další vlivy. Třeba stresovaná, uštvaná a vnitřně nespokojená či zaneprázdněná máma. Miminko se musí vyrovnat i s nepřirozeným zdroji světla, které se nahodile a neočekávaně střídají s tmou. Nečeká, že bude muset spát samo v pokoji. Nebo že bude mít v noci hlad, protože ho máma nechá vyplakat, dokud nenastane ta správná hodina. Jen proto, že se máma rozhodla nenaslouchat základním instinktům. Každé malé dítě se musí vyrovnat s nepřehledným, komplikovaným a do značné míry agresivním světem. Musí vstřebat spěch, konzumní způsob života. Připočtěte znečištění vody, potravy, vzduchu, půdy, nedostatek zeleně a ticha…

Máme mimořádně příznivé podmínky pro život. Ale kvalita života a vztahů tomu neodpovídá. Neumíme využít potenciál a platíme za to třeba civilizačními chorobami.

Přijměme holý fakt, že nejdůležitější vztah, neboli vazba mezi mámou a dítětem, vzniká do jednoho roku a převážně beze slov. Jde o láskyplné doteky, houpání, melodie, zabarvení hlasu maminky, pohlazení, vzájemné pohledy do očí, mazlení. Pro malé dítě je důležitý také rytmus: zpěv, broukání, konejšení, houpání, nošení na rukou – tak jako v bříšku. Rytmus může být jedním ze zdrojů pocitu bezpečí. Stejně jako hlas. Nebo vůně maminky.

I špatný kontakt je lepší než žádný – důvod proč některé děti zlobí, chtějí pozornost, kontakt. Nebo proč snášení hrubé chování rodičů a stejně je milují.

Člověk je nošenec. Nejlépe si o tomto přečíst Matějčka. Dítě si přivolává rodiče pláčem a nechá se odnést. Když nepřijde ztichne, protože ví že je v nebezpečí, že jej nikdo nechrání a nechce na sebe upoutat pozornost a možné nebezpečí. Není to proto, že by jeho problém pominul! Tečka. Tolik k vyplakávání. Představte si, že jste malé, roztomilé nemluvně, které se uprostřed temné noci probudilo. Čeká, že přijde jeho člověk. A teď si prosím představte, že nikdo nepřichází… Za nic na světě nemůžu pochopit maminky, které v půl roce přenesou postýlku do dětského pokoje a začínají to malé učit samostatnosti. A pak při nervy drásajícím pláči hrají přesilovou hru kdo z koho. Nejdou k němu a nechtějí, aby si náhodou nezvyklo. Do jednoho roku nemůžete dítě rozmazlit. Nejde to. Věnujte se mu jak potřebuje.

Víte, že do dvou let dítě nezná pojem návratu? Když máma odejde, dítě prostě neví, že se vrátí. To také například znamená, že pokud ho dáte v noci do svého pokoje, může se cítit osaměle, smutně, nebo mít pocit viny, že je špatné. Pokud někam potřebujete odejít, řekněte svému dítěti, kam jdete a na jak dlouho. Před dětmi neutíkáme, ani se pomalu nevytrácíme. Žádné “Teď si hraje, ani si nevšimne“. Je důležité, aby se na nás dítě mohlo spolehnout. Když odejdete bez rozloučení a dítě si později všimne, ohrozíte jeho pocit důvěry ve vás i v okolní svět. Pocit bezpečí a lásky. Důvěrný vztah. Bezpečná vazba. To vše je ve hře.

Do tří let o sobě dítě vlastně ani neví. Neumí rozeznat rozdíl mezi sebou a okolním světem. Nerozlišuje vnější a vnitřní svět. Když má hlad, má hlad celý vesmír. Středem vesmíru je máma. A pokud se máma cítí zbytečná a na obtíž, může si tak připadat i dítě. Je na mámu napojeno. Když je máma unavená, ublížená a bolavá, bude tak vypadat i jeho vesmír – poničený, ublížený, bolavý. Neschopnost rozlišit vnější svět vede k tomu, že nedokáže zpracovat, co vidí v televizi. Průměrné dítě vidí do svých 15 let asi 38 000 vražd a 140 000 násilných činů. To všechno má uvnitř, ve svém vnitřním světě a je to součástí jeho duše. Když se v blízkosti dítěte hádají dospělí, jako by se hádali v něm.

Kolem třetího roku si uvědomí své já. A vymezuje se slovem NE. Dítě se svým NE hledá, až se hezky vyloupne. A záleží na nás, na rodičích, jestli vydělováním se, začne sebe hodnotit jako protivu, protože se pořád vzteká, pořád se mu něco nelíbí, nic si nenechá poradit, zkrátka zlobí. Nebo se může vnímat jako človíček, který zkouší a experimentuje, někdy je tvrdohlavý, umí se vztekat, ale ví že existuje hranice, za kterou jít nemůže. Hranice je mantinel, který dítě potřebuje, aby se cítilo bezpečně. A zakazujeme až tehdy, když dítě ubližuje sobě/někomu jinému/něco poškozuje. Přičemž potřebuje jednu místnost, kde přiměřeně ničit může. Záleží jen na nás, zda slůvka ne a proč, bude doprovázet unavený, otrávený a ubíjející stereotyp, nebo trpělivá (a často náročná) radost ze společného objevování.

Potřeba pohádek. Klasické pohádky jsou plné symbolů a skrytých významů. Příběhy, které mají za úkol předat důležitá poselství z generace na generaci. Jsou důležité pro zdravý vývoj dítěte. A nejlepší jsou čtené od maminky. Může být hladivým rituálem. Což jsou opakované vlídné a milé činnosti, pro pocit bezpečí a jistoty.

Hladivý rituál: Sdělujeme tím, toto je tvůj svět, na který se můžeš spolehnout. A jsme rádi, že jsi. Pohlazení po návratu domů, pomazlení na klíně u táty před koupáním, cvrnknutí do nosu a počechrání vlasů před spaním, páteční procházka, zkrátka cokoliv je jen vaše a je milé a vlídné. Zdroj pocitu bezpečí a lásky nejen pro děti.

Hra je pro dítě jako chleba. Důležitá, potřebná a nezpochybnitelná. Dítě si hraje zejména napodobováním, snadno tedy uvidíme, jaké vzorce chování mu nabízejí jeho rodiče v rodině. 

Fantazii můžeme použít i v běžných situacích „byl jsem v pokojíku a postýlka už je připravená a ptala se, kde je Martinka?“ 

Když se dítě zabere do světa fantazie, může něco provést. Naše reakce by neměla být „Podívej se, kolem sebe, co jsi to zase udělal! Chvilku tě člověk nechá! Okamžitě toho nechej! Proč mě pořád zlobíš?“ v překladu znamená, zbláznil ses, co tě to napadlo, nemůžeš se ubírat do svého vnitřního světa. Není důležité, co cítíš, ale co vidíš okolo, tak se tomu uč. Pak tě budu mít ráda. Nemůžeš dělat nic sám, protože uděláš škodu. Pokud dělám to co cítím, máma se zlobí, protože dělám škodu.. Zkuste se zaposlouchat. Stačilo by napočítat do deseti, uklidnit se a zeptat se „co to tady máš, řekni mi o tom. Tak a teď to společně uklidíme. Podlaze by se nelíbilo, kdyby zůstala mokrá, až přijde táta, v ponožkách měl by je mokré a studily by ho.“ Těžké, ale vše co má nějakou hodnotu je těžké.

Životní scénář je plán našeho života, ke kterému jsme se rozhodli během prvních 6 let našeho života. Hlavní vliv mají rodiče. Tomu pak celý život podléháme. Je příjemné, pokud vám matka vloží scénář a na pozadí všeho co děláte máte větu:  jsi milý a schopný, nebo ty jsi naše všecko, máme tě rádi. Nebo spolehni se sám na sebe, jsme tu a rádi ti pomůžeme. Jenže tam také můžeme mít: Nikdy nic nedotáhneš do konce, jsi budižkničemu, ty mě utrápíš, dopadneš jako tvůj táta.

Teorie vítězů, skorovítězů a poražených. Naprogramovaný vzorec chování.

Vítěz umí začít, pokračovat a skončit dle svého rozhodnutí. Slovník: rozhodl jsem se, podařilo se mi, dokázal jsem, umím, naučím se, mám v plánu, domluveno, můžeš se spolehnout, bude to těžké ale něco vymyslím, udělal jsem chybu, ale napravím to. Příště už se mi to nestane, teď už vím, jak to udělat.

Skoro vítěz – jeho scénář vyžaduje, aby pracoval usilovně ne proto, aby vyhrál, ale proto, aby měl alespoň vyrovnané skóre. Je skvělým zaměstnancem, je loajální, tvrdě pracuje a nemá sklony působit problémy. Někdy vyhraje, někdy prohraje, někdy drží slovo, jindy ne. Často se zastaví naprosto nepochopitelně těsně před cílem – a to zpravidla jen proto, že nevěří, že by toho mohl dosáhnout. Je naprogramován na alespoň. Slovník: pokusím se, stačilo by mi, kdyby alespoň, skoro už to umím, už to bylo, ale v poslední chvíli, nemůžu nic zaručit, nejsme bohatí, alespoň máme tolik, abychom v pohodě vyžili, není to přesně to co jsem chtěl, ale jsem rád alespoň za to, nezáleží jenom na mě, to se uvidí, nevím, možná.

Poražený, události se mu dějí, jen tak od sebe, většinu času se mu nedaří, má pocit že je stíhán ranami osudu, je ve vleku času, událostí, ostatních. Vybírá si na první pohled nesprávné kamarády, stanovuje si příliš vysoké cíle/ nebo si neklade žádné cíle. Slovník: neumím, nevím, stejně to nemá cenu, nechce se mi, kdyby jen, proč se to stane vždycky jenom mě, jako obvykle, já zase nic, to se mi stalo, od té doby nemůžu, měl jsem smůlu. Vykašli se na to, pojď radši na panáka. Ále vždyť je to jedno, na něco umřít musíme.

Občas se můžeme cítit, nebo říkat něco z každého scénáře, jde o to co převládá.

Každý máme právo si vybrat ligu, která nám vyhovuje. Každý je posuzován dle měřítek, která si sám stanoví. Důležité je, abyste to co děláte, dělali tím nejlepším možným způsobem, jakým dovedete.

Rodiče jsou ti, kteří umožní/znemožní dítěti získat základní životní pocit důvěry. Je to hlas rodičů, který většině z nás zní celý život v hlavě. Bohužel jsou to často přísné, zakazující nebo přikazující hlasy.

Některé situace se totiž malým dětem vtisknou do paměti a jdou s nimi celý život. Silný citový prožitek.

Rodiče mají z nepochopitelných důvodů snahu předávat svým dětem to špatné, co sami v dětství dostali. Nevědomý proces. Kladem na děti stejně přísné nároky, vyžadujeme, potlačujeme, zakazujeme. Dokážete samy sebe zastavit? Většina rodičů se časem přestane na svět dívat marťansky. Chybí jim vlídnost, pochopení, trpělivost, dětský pohled plný nadšení a radosti. Nejčastější výmluva: nemám čas. Chybí nám opravdový a poctivý respekt k malým dětem.

Dítě chce přežít. Zjišťuje, co po něm rodiče chtějí, aby jim mohl vyhovět. Myslí si, že jim to zajistí lásku. Nebo alespoň ochranu a přežití. A když rodiče mluví o uplakánkovi a budižkničemu, budou mít doma uplakánka a budižkničemu. K tomu aby lidské mládě přežilo, vezme na sebe raději negativní pocit, který původně patřil mámě nebo tátovi. Může to fungovat i v případě nemoci. Má zakódováno, že aby přežilo, musí přežít rodiče.

Pro malé dítě je důležité, aby si zachovalo o rodičích ideální obraz. Snaží se najít příčinu, proč jsou naštvaní. A hledá ji v sobě. Myslí si, že je špatné.

Pokud dítěti rodiče něco řeknou, ono to převezme. Prostě to tak je. Může myslet že je pitomec, hlupák, nebo šikulka, mámino všecko. Poslouchejte, co říkáte svým dětem.

Štve mě, kolika nepotřebnými informacemi si zaneřáďujeme mozek - televize, noviny, žabomyší spory v politice, reklamy. A nemáme čas na to, co je důležité. Dítě se nepokazí, výchova se nezvrtne – žádné se není. Jen my a naše dítě. To my rodiče jsme zodpovědní za výchovu. Uvědomte si, že malé dítě je velmi citlivé. Existují mechanismy, které mohou dítě silně, i nevratně, poškodit a jsou věci, které dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj.

Zamysleme se nad tím, co to vlastně svému dítěti říkám. O čem se ho snažím přesvědčit? Jak by bylo mně samotnému, kdyby slova byla určená mně? Každý může udělat chybu, jde o dlouhodobou perspektivu. Čeho je víc? Hledáte pomocnou ruku, máte ji na konci své paže.

Nenaslouchejte dětem, protože vám to někdo poradil, ale proto, že se můžete dozvědět spoustu důležitých věcí o životě, o svých dětech, o sobě samých. Děti mohou být vašimi učiteli. 

Svět není ideální. Neexistují ideální rodiče. Ani ideální výchova. Ani dokonalá maminka.

Když je maminka v pohodě, dítě si to z ní samo vezme.

Doma je místo pro vztahy, odpočinek. Kde jsem přijímán takový, jaký jsem. Kde jsem v bezpečí a cítím se dobře. Jsou tam lidé, na které se můžu spolehnout. Maminky chybují, když význam domov zamění za uklizeno, navařeno a přitom jsou unavené, sedřené a smutné. Napadá je k čemu to všechno je. Pořád dokola, jaký to má smysl? Když je žehlení víc než pohádka, něco je špatně. Obětavost ano, obětovat se ne. Aby mohla být maminka v pohodě, musí mít z čeho brát. Každá maminka má právo na minimálně jednu hodinu denně jenom pro sebe. Což neznamená žehlení. Ale káva, čtení, schrupnutí, lelkování… je to strašně důležité. Měla by slyšet: odpočiň si trošku + pomůžu ti.

K rodičovství potřebujeme koňské dávky trpělivosti, času, energie, schopnost se podělit, odsunout své potřeby na čas stranou, obětavost, vytrvalost, vlídnost. Kde brát? V sobě. K tomu potřebujeme sebepoznání, sebeřízení, sebepřesah. Psát si deník. Rozvíjí to osobnost. Je to kompas, který nám pomůže nepromarnit život. Pokud si myšlenky, otázky, odpovědi nezapíšeme, zapomeneme je a tím zahodíme. Většina maminek si bohužel důležité otázky ani nepoloží, natož aby si je napsaly. Žijí ode dne ke dni a to je může semlít. Do streotypu, šedi, smutku, všednosti. Psát si vše, čeho si cením na sobě; jak pozná mé dítě, že ho mám ráda; pět nejcenějších věcí na mém partnerovi; co se nám líbí na nás samotné.

Buďme lovci dobra. Naučme se vlídnému pohledu na svět. Pochvalte vše, co je kolem vás dobré před tím, než to budete ze zvyku považovat za samozřejmé. Naučte se to dobré vidět. Pochválit sebe sama. To že maminka vychovává dítě znamená, že mu ukazuje svět svýma očima. 

My se rozhodujeme, jak se budeme cítit. Můj život se změnil tehdy, když jsem si uvědomila, že o tom, jestli mě můj manžel rozčílí, si rozhodnu já sama.

Mě to vždycky tak rozesmutní – ne já jsem se rozhodla, že budu smutná.

Experty na náhradní světy jsou muži. Bojí se těch opravdových. V jejich světech se točí spoustu peněz, stojí hodně času, ale z hlediska skutečných hodnot nemá žádný význam, užitek nula. Olympijské hry, fotbal, mistrovství světa, sázky, hospody. Televize! Neříkám, že je hokej nebo fotbal špatný. Jen říkám, že náhradním světům se věnuje moc pozornosti. Strach, že tendence nahrazovat skutečný svět náhradním stoupá.

Bohužel dnešní svět ovládají především muži. Což se projevuje i ve výchově. Což je nejdůležitější činností našeho světa, ale bohužel to tak nevypadá. Jde o výsledek mužské hlouposti a pýchy, že mateřství a výchova dětí nemá ten společenský status, jaký by si zasloužila.

Do věku 6 let se utváří 85% osobnosti

Zajímavá je i kapitola o pohádkách. Následuje o komunikaci.

Nelze nekomunikovat. Klíčem k pohodové komunikaci je sebepoznání. Abych mohl rozumět jiným lidem, musím rozumět sám sobě. Přesto spoustu lidí hledá ujištění ve svém okolí: to vám nemohu říct jaký jsem, to vám musí říct ostatní; to já přeci nemohu posoudit, jak se mi to povedlo, to musejí říct ostatní. Je to postavené na hlavu. Při výchově přichází hodnocení od rodičů, učitelů… pak hledáme další hodnotitele. Tím jak jsme byli hodnoceni, jsme odkrývali obraz samy sebe, my jsme si na to zvykli. V určité chvíli je třeba změnit schéma. Lidé okolo mi mohou pomoci najít sebe sama, ale nemohu na jejich názory postavit základy vlastního mínění. Informace od ostatních je pouze jejich obraz. Pokud hledám někoho, kdo by mě měl rád, musím mít nejprve rád sám sebe.

Často děláme chybu, že předpokládáme, že ostatní vědí, co od nás mohou čekat a jak se mají správně chovat. Toto od nich očekáváme. Jenže oni to dost pravděpodobně nevědí. Nikdo jim to neřekl. To vede ke špatné atmosféře, problémům. Prostě nic nepředpokládejme a mluvme. Klidně, srozumitelně, jednoduše a s úsměvem. Většinou lidem přijde nepatřičné doma domlouvat pravidla, ale potřebujeme je, je chyba, že je necháváme za pochodu vyvinout. Stojí to nedorozumění, zbytečné konflikty a energii. Pokud stanovuji pravidla, musím se podle nich chovat. Musíme být čitelní. Říkám co si myslím  a dělám to, co říkám. Ostatní to učím vzorem a oceněním pokud se ostatní chovají dle pravidel. Upřesnit si co co znamená – jak často je „co nejčastěji“? Co jsou to „dobré výsledky“, co znamená „chovej se slušně“, co znamená „byla bych ráda, kdybys mi občas pomáhal“.

Zkusme víc chválit než si stěžovat nebo nadávat. Spíš se usmát než bručet. Každý z nás potřebuje pozornost. Touhu být uznán. A je na nás jestli své okolí naučíme, že si naši pozornost získají něčím pozitivním nebo zlobením.

Jsme společnost, která je orientovaná na výkon a chybu. Bohužel. Zkusme si spíše všímat toho, co je dobře. Hlaďme očima, úsměvem, slovem, jménem, nasloucháním, uznáním: mám radost, líbí se mi na tobě, je mi s tebou dobře, přeji ti hezký den, děkuju, jsem ráda, že jsi. Alespoň dvě pohlazení denně, jedno sobě a jedno lidem ve svém okolí.

Potřebujeme kontakt. Když ne dobrý, alespoň špatný. Takže děti zlobí. Dospělí jsou rafinovanější: chodí pozdě, něco nedodělají, nejsou schopni koupit dva měsíce šroubek, něco nedotáhnou. Onemocní. To už si strhnou velkou pozornost.

Komunikačními jedy jsou vyčítání a hodnocení. Vedou k negativní reakci a znechucení. Vyčítání je návrat k událostem, které už proběhly a ve kterých člověk selhal, nebo to ostatním aspoň tak připadalo. Selhání je opakovaně předhazováno. Určitým tónem. Někdo nás chce polepšit, připomenout, aby se to už nestalo. Jenže po vyčítání jsme otrávení a nemáme chuť něco dělat. Pravidlo, k tomu co se stalo, už se nevracíme. Co bylo, bylo. Vyčítání je agresivní a bezohledné.

Co se stalo, stalo se a není možné učinit tak, aby se tak nestalo.

Měli bychom se naučit jazyk popisný (proti jazyku hodnotícímu). Nepoužívat slova jako: všichni, všechno, vždycky, pořád, nic, nikdy. Tyto slova nás dráždí – nesmyslné věty s všeobecným významem nás mohou vést ke zkratkovitému jednání. Bráníme se, nebo zaútočíme. Jedovaté spojení – nikdo nikdy nic a všichni vždycky všechno.

Mluvit sám za sebe, teď a tady. Neschovávat se za my všichni, nebo člověk by řekl. Nepodsouvat hodnocení. Můj pocit, můj pohled, můj názor, myslím si. Ptám se jaký je tvůj pohled, pocit, co si myslíš, co bys chtěl změnit.

Zpětná vazba pomáhá k pročištění atmosféry.

Chovej se k druhým lidem tak, jak by si chtěl, aby se oni chovali ve stejné situaci k tobě.

Ego je mocný čaroděj, přiznejme chybu. Nevěděl jsem, ještě to neumím, mám strach, mrzí mě to, udělal jsem chybu.

Děti, které se snaží našim normám a příkazům vyhovět, se stávají ze strachu z našeho hodnocení nezdravě ovlivnitelné. Nechají sebou manipulovat, aby vyhověly, protože se bojí odmítnutí.

Neohrožující prostředí

Odlišný pohled na situaci mají dospělí a děti. Dospělí si myslí, že je vše v pořádku a že si dítě vymýšlí, ale malé dítě je vnímavější a citlivější, si může myslet, že je v ohrožení, že mu hrozí nebezpečí.

Teprve když se dítě ve své rodině nebojí a nic ho neohrožuje, může se zdravě vyvíjet. V bezpečné třídě se může učit. V práci, kde se cítí dobře, může efektivně pracovat. Když se cítí dobře s partnerem, může se zdravě vyvíjet vztah.

Neohrožujícímu prostředí napomáhá: láskyplná péče, bezpodmínkové přijetí, základní pravidla, jejich vlídné a důsledné dodržování, spolehlivost rodičů, snaha rodičů vidět na dítěti to dobré, naslouchání, hladivé rituály, snaha rodičů pochopit své děti, jasná struktura času, možnost volby v určených situacích, možnost ne/účastnění, možnost vybrat si způsob odpočinku, schopnost poskytnout i přijmout zpětnou vazbu, vzájemný respekt a úcta, veselo a sranda.

Tak kolik Vás dočetlo až do konce? A kdo by si knihu přečetl? Nebo kdo ji má oblíbenou? Pro mě na jednu stranu nic moc nového, ale na druhou stranu se na tyto věci tak snadno zapomíná! Alespoň některé věty bych potřebovala napsat na lednici a dost často si připomínat. Něco dělám automaticky a něco potřebuji zautomatizovat. Jak jste na tom vy?

A aby toho nebylo málo. Tady jsou dvě knihy z oblasti psychologie a výchovy, které mě nejvíce ovlivnily: Co děti nejvíce potřebují od Zdeňka Matějčka a Respektovat a být respektován od Kopřivy a Nováčkové.