Rok jedna

Narozeninové oslavy jsou za námi. Je to chvíle co jsem po Rozárčině svátku psala půlroční shrnutí a mám pocit, že od té doby je všechno zas úplně jinak. Je neuvěřitelné, jak se to škvrně dokáže posunout. Co vše se naučí. Jak se zdokonaluje. Ale přitom je to tak přirozené a skoro až samozřejmost. Beru to tak, jak to přijde a najednou je zvláštní, že ještě před pár měsíci se pohybovala nějakým přískokem. Ještěže jsem si to napsala. Páč teď už si to vůbec nepamatuju! Taková já jsem matka :-) Tak hurá do dalšího shrnutí, abych nějaké ty další detaily nevypustila. Protože u čtení půlročního shrnutí, jsem se tlemila jak měsíček na hnoji. Jsem na ni tak pyšná. Asi jako každá mamina :D A vím, že si něco podobného ráda přečtu za pár let i o zbytku prvního roku. A snad jednou i Rozárka... Ale to hodně předbíhám.

Takže... Krátce po dopsání zmiňovaného příspěvku začla lézt "pořádně", ještě než jí bylo sedm měsíců se postavila u nábytku a další týden okolo něj začala nesměle chodit. Byla to taková rychlovka, že jsme se nestačili divit. Všichni nám předpovídali jak bude brzy chodit sama a že si ještě užijeme. Ale jí tento způsob přemísťování vyhovuje. Už si ho nechala. Kam potřebuje, tam si doleze, postaví se prozkoumá a zase šupajdí po čtyřech dál. V devíti měsících se posadila. Okolo Vánoc se postavila sama v prostoru. Vidíme náznaky snahy dostat se dál, ale vítězí bezpečnost, takže si zase kecne a třeba i s plnýma rukama odleze.

Na podzim jsme chodili na plavání. Samotná řízená činnost, ji na začátku až tak nebrala, i když pak už ji vzala na milost a vypadalo to, že ji cachtání i baví. Ale následné pobíhání v koutku, to bylo něco. Tak trochu tyranizovala ostatní děti, které ač byly starší, na tom byly pohybově trochu jinak. Brala všem věci a krámovala. Podotýkám bez vychloubání, že to ostatní samozřejmě svým tempem více či méně do konce kurzu dohnaly a pak nedaly Róze nic zadarmo. Myslím si, že spoustu z nich už teď i klidně ťape po dvou.

Z nezřízené střely Rózy se stala více přemýšlivá holčička. Je na sebe opatrnější. Období, kdy měla spoustu modřin a neustále sebou někde třískala je pro teď pryč. To jsem si před každou kontrolou říkala, jestli na nás doktorka nepošle sociálku. Naučila se krásně slézat z postele i gauče. Miluju ten zvuk ťapání, když se probudí a prostě si za mnou přijde až do kuchyně. Neslyšně sleze pozadu z postele, otevře si škvíru mezi dveřmi a pak ťapy, ťap. Když na ni zavolám začne nadšeně hýkat a smát se.

Už prošoupala svoje první legíny a punčocháče. Ráda bych si ji stajlovala, ale tak nějak to nemá smysl. Sukýnky a šatičky jí trochu překážejí v pohybu. Jakékoliv mašle a jiné ozdoby z hlavy strhne. Co jídlo, to skvrna na hadrech. Často nepratelná. Vzala jsem na milost růžovou. A všechny její odstíny. I když se ještě pořád snažím, aby alespoň nebyla pink od hlavy až k patě. Nesnáší oblékání na ven. Asi jí vadí, že se v něm nemůže pořádně pohybovat. Brání se jak tygr při nasazování čepice, nákrčníku a rukavic. Ty si sundává zubama. Nejoblíbenějším kusem oděvu jsou stále ponožky. Nevím co ji na nich tak fascinuje. Nicméně i další oblečení velmi ráda rozhazuje. Nic nesmí zůstav v jejím dosahu. Jinak nám naskládané kupičky upraví dle svých představ. Jednou si při své razii na sebe strhla "domácího sluhu". V letu sem ho zastavila. Stále nosí velikost 74, některé kousky jsou jí ještě velké. Začínám vidět spolupráci s oblékáním, když to narafičím vytáhne, protáhne ruku. Už jen pár let a zvládne to sama :D

Nemá oblíbenou hračku, žádného mucláčka, ale rovnou celou deku, nebo polštář. Ty jsem totiž našila z obří chlupaté deky z Primarku. Kdybych věděla, že je bude tak milovat, nakoupila bych tehdá rovnou dvě. Chodí se s nimi mazlit. Když je unavená, jasný signál :-) To je pak šťastná, že si do nich může zabořit obličej. Občas deku vytáhne přes den z kočáru a pak s ní vytírá podlahu. Polštář si zase bere když vstává. Při nočním přebalování ho nesmí pustit. Nemít deku v autě, by znamenalo velmi krušnou jízdu. Zkrátka její miláček. Alespoň jednu chlupatici musíme mít pořád u sebe, když někam cestujem. 

Miluje prohlížení knížek, sama je nosí a podává. Obrací listy - více či méně úspěšně. V nich bývá nejoblíbenější obrázek s kočkou. Ale spokojí se i s ostatními zvířátky. Plyšáky přenáší sem a tam. Zboří jakoukoliv stavbu. I z dupla. S tatínkem dělají závody. Honzík už má tak natrénováno, že dokáže stavět zvířátka rychleji, než je Róza rozebere. Ale dalo mu to pár večerů. Páč ona je jak blesk, co se týče demolice. Hračky ji zajímají hlavně tehdy, když jsou čerstvě roztříděné a uklizené. Když chci, aby se na chvíli zabavila sama, raději je uklidím i několikrát denně během jejího spaní :-) Myslím si, že když jsou rozházené, je pro ni těžké zaměřit se na jednu jedinou a něco s ní dělat. 

Hrdě ale musím říct, že nejvíc ji zajímají ty pičičárničky, které pro ni s láskou připravujeme. U takové busy desky od tatínka, se zastaví několikrát denně. Kuchařská krabice se stala nedílnou součástí kuchyně. Sem tam jí vyměním nějaký rendlík, nebo formičku, přidám krabici. Často už se něčeho zmocní sama, protože s přehledem otevírá skříňky. Zkrátka nejlepší věci jsou zadarmo. Skoro. Občas se u toho tvoření totiž trochu rozšoupnu :D 

Vkládání, vyndavání, rozhazování, podávání prostě vede. Jsem ráda, že už se umí chvíli soustředit a zabavit sama. I když člověk musí být pořád ve střehu. Po bytě se totiž přemísťuje kam potřebuje. Všude jsme se to snažili udělat tak, aby to bylo bezpečné. Ale stejně ji jak magnet přitahují zapovězená místa, to je jasný. Takže supr zábava je omatlávat se o kolečka kočáru. Používat jej jako chodítko. Vykrámovat vše ze spodního košíku. Přehrabovat se v botách. Šmírovat za hlavními dveřmi, když se děje něco na chodbě. Tohle vše je báječné hlavně v zimních měsících, kdy je chtě nechtě u dveří našlapáno a z bot i kočáru stéká břečka... Další bezva zábavou je klec s králíky. Rozárka byla úplně bez sebe, když jsme je přemístili na několik mrazivých týdnů z balkónu na celé dny do jejich vnitřního bejváku. Nemusela je pozorovat za sklem. Mohla k nim chodit. A funět na ně, páč to je přece zvuk a označení pro všechny ušáky. Mlátit na pletivo. Prostrkovat prstíky. Chudáci Buchty, ty už byly asi o něco míň nadšené... A co teprve když se naučila otevírat dvířka. Nejenže jsem několikrát tak-tak zabránila úprku, možná i pokousání, ale hlavně se s každým otevřením na zem vysypalo několik bobků. Netuším a asi nechci vědět kolik jich snědla. Páč v rámci procvičování jemné motoriky si je rafinovaně schovávala. Nesuďte mě. Smeták nemám v ruce 24 hodin denně a než jsem se zmocnila dítěte, smetáčku, a všeho ostatního, bylo mnohdy pozdě. Ostatně hovínka nebylo to jediné, co jsme jí kdy tahali z pusy. Vše, co bylo kde po zemi, každé smítko, drobeček, kousíček papíru. Hrůza. Škoda povídat. Ještě, že už od toho trochu upustila a nemusí ochutnávat vše.

Už jsem i uvažovala, že jí budu servírovat jídlo na zem po maličkých kouscích. Páč to by se možná najedla víc. Nevím jak to, že na půlroce nadšeně vše zkoušela a teď je z toho takové drama. Někde po cestě se stala chyba. Co jí naservíruju, to jí nevoní. Co není určeno pro ni, co kde najde, co jí někdo od své pusy odtrhne, po tom by se mohla utlouct. Mohla by být živá z křupek, chleba, suchých těstovin a rýže. Ostatně o tom jsem se už rozepisovala v režimu. Na další zpracování tohoto citlivého tématu už nemám sílu :-) I když ještě ve zkratce, stále se ještě snažím držet na uzdě cukr, sůl a jiná dochucovadla. Takže žádné doslazované přesnídávky, jogurty, pribiňáčky, piškotky a podobné srágorky. Uvidíme jak dlouho budu odolávat.

Pořád kojím. I když Honzík už se směje, že je to spíš kvůli mě, abych měla pocit, že mě pořád potřebuje. A částečně to tak asi je. No Róza není zrovna mazel, je spíš na ty rošťárny a srandičky. Takové lechtání, šimrání a další blbinky, na to ji užije. Ale přitulí se a dá pusinku spíš, když už je hodně unavená. Nebo když chce napít. Takže si vychutnávám chvíle, kdy je u mě v klidu, valí na mě ty svá očka, a já ji můžu hladit po vláskách. Taky je to super uklidnění před spaním. A vůbec je bezva, že nemusím řešit žádné lahvičky, odměrky, nošení termosek s teplou vodou a tak. Taky od té doby co znovu kojím i přes den, začla opětovně hezky přibírat. Tak snad bude mít paní doktorka z přírůstku radost. I když do tabulek se asi pořád ten náš drobek nevleze :-) No co, hlavně že je šťastná a spokojená, no ne?
Moc nepovídá. Teda když se naštve dokáže pěkně nadávat, to každý pozná, že neříká nic pěkného. Ale o nějakých slovíčkách si spíš můžem nechat zdát. Tak na deseti, jedenácti měsících to vypadalo, že už umí táta, máma, zpitvořená kočička, svítí, bába, děda, haf a tak. No a pak se naučila TAM. A zjistila, že toto kouzelné slovíčko obsáhne naprosto vše. Stačí říct tam s doprovodným, výmluvným gestem ruky a každý se chytne. V průběhu dní dokázala dát tomuto slovu naprosto nový rozměr. Těch intonací, prodloužení, stupňů... Řeknu Vám že nejedno dlouhé a táhlé tááááámmmmmmmmm mě dohánělo k šílenství. Nejedno rvalo uši pejskům na procházce, nebo vyděsilo lidi v autobuse, když viděla holuby z okna :-) A jak ji dokázalo naštvat, když ostatní na TAM nereagovali v předepsaném módu "tam je..." dosaďte si. Páč když už jsem měla táááám dost, odpovídala jsem jen označením toho, na co ukazovala "kočka, knížka, světlo..." Po období tam přišlo období TÁTA. Táta je všechno. Prostě a jistě nahradilo tam. Alespoň to netahá za uši. Ale pomalu a (snad i) jistě se dostáváme zase k jiným slovíčkům. Uvidíme.
Děsně ji baví koukat na fotky po zdech a lednici a nechávat si vyprávět kdo na nich je. Začíná to vždycky stejně. Ukáže na fotku a zavolá táta. Trpělivě jí vysvětlím "ano tady je táta, vedle máma a tohle je malá Rózička". Ona se pak otočí ke mně, píchne do mě prstem a řekne "táta" :D No Rózičko máma, jednou pro vždy máma. Už se docela těším, až to slovo bude brát vážně a používat pouze na mě :-)
Zubů už má plnou pusu. Vždycky jí rostou ve vlnách. První dva během týdne na půl roce. Další čtyři během osmi dnů o Vánocích a za pár dní další dva. Dokonce už jsme byly i u zubaře. Na Rózinu prohlídku nakonec nedošlo, protože dostala takový hysterák už při mé prohlídce, že to nešlo. Vlasů má na hlavě pár chlupů, na copánky si ještě hodně dlouho počkáme :-)

Strašná sranda je pozorovat ji, když bojuje sama se sebou. Když ví, že by něco neměla, ale tak moc by chtěla. Jako včera u kamarádky. Měla v květináči zápich čertíka. Róza u květináče dlouho stála, kroutila se, natahovala, přibližovala a oddalovala, ukazovala a pro sebe si něco mumlala. A až když si všimla, že ji pozorujeme, začla se vztekat, že ho chce. A to ona už umí. Je jen pár věcí co má striktně zakázaných, ale přes to nejede vlak. Sahat na dráty a zásuvky (páč my máme záslepky, ale někdo jiný je mít nemusí), sahat na pokojovky (páč se bojím, že bude mít někdo doma nějakou jedovatou, navíc rozrýpanou hlínu na návštěvě nechceš a doma máme kytky vysoko) a nesmí chodit na záchod (páč otlapkávat pacinama dlaždičky okolo mísy mi nepřijde ok a pak ty různé barevné chemie v míse...). Jakmile se někdo zavře na záchodě, je schopná se za ním dobývat. Aneb zakázané ovoce...
Zkouší to na nás. Hledá jaké jsou hranice. Co všechno může. My dvě jsme sehrané nejvíc. Táta taky boduje. Ale s ostatními občas cvičí. Když hlídají prarodiče, je někdy převlékání, přebalování a krmení bojovka, páč jim nevydrží na místě. Ale miluje je. Je nadšená, když k nám kdokoliv přijde na návštěvu a věnuje se jí. Nebo když jsme v jiném prostředí my. Zbožňuje společnost a ruch okolo. Když někam jdu, vím, že to spolu zvládnou jedna dvě. Róza jim všechno ukáže, rozboří, co jí postaví. Bude je nutit donekonečna listovat knížkami. A když už toho bude mít dost nechá se nosit a ukazovat si, co je kde za obrázky, fotky a výstavky. Zkrátka je to tvor společenský. Když je v neznámém prostředí, musí se nejdřív rozkoukat, zjistit vše z bezpečné vzdálenosti a pozorovat. Pak se taky rozjede.
Zkrátka je to náš miláček. Zlato, co chce všechno zkoušet s námi. Když něco dělám, musí být skoro vždy se mnou, pozorovat, nebo mít také pocit, že nějak pomáhá. Tahat prádlo z kyblíku, věci ze skříněk, prohlížet si nejrůznější nástroje. Pomáhat vyndávat příbory z myčky. Páč myčka, to je nejlepší spotřebič v domácnosti... Je tak zvídavá! Úžasně se směje, pizizubka. A jak nadšeně umí hejkat, když ji něco zaujme a je šťastná z prozkoumávání. Nebo když ví, že se blíží večerní krmení. Dělá tanyny. Na hudbu v rádiu, když zpívám, ale i na reklamu, nebo na nějaký rytmický hluk, třeba když o sebe tříská kostkami. Umí dávat pět, tleskat a mávat. Když se jí zrovna chce... Vyplazuje jazyk a zkouší co s ním jde udělat.

Ale nejlepší jsou ty okamžiky, kdy jsme spolu v takovém našem souznění. Při kojení. Když ji mám na klíně a čteme knížku. Když jí promazávám po koupání a ona se u toho na mě labužnicky kření (ale to musí mít zrovna náladu). Když si s nějakým hrncem přijde sednout a opřít o mou nohu v průběhu vaření. Když se přijde unavená přitulit. Když mě z ničeho nic dá pusinku. Když se na mě namáčkne při usínání. Nebo jak si mě vyhledá ze spaní, pokud se od ní náhodou oddálím.
No mohla bych takhle psát donekonečna, ale už tuhle slohovku musím nějak ukončit. Prostě je to naše milovaná holčička. A moje velká učitelka, páč jsem o sobě zjistila spoustu nových věci, ale o tom třeba někdy příště. Zkrátka náš život je díky ní o moc  barevnější a lepší. Neskutečně se těším na to, jaký bude další rok s ní. Tak hurá na něj ;)