Režim, nerežim?

Napadlo mě, že by bylo fajn si zaznamenat takovou tu naši normální denní rutinu, až jednou budu třeba porovnávat s jiným prckem (vím že se to nemá), nebo konzultovat s jinými mamkami na pískovišti (u mě asi nehrozí :-). Už teď vidím, že není úplně jednoduché rozpomenout se, jak to bylo před půl rokem. Prostě to frčí, všechno je v mlze, ale ty naše obyčejné dny jsou vlastně super. Takže tenhle článek je spíš pro mě, nebo pro ojedinělé mamky, které by to zajímalo. S něčím (snad) zajímavějším přijdu zas příště ;)

I když můj bezdětný a těhotenský plán byl, že se budeme přizpůsobovat spíš sobě navzájem, ideálně dítě nám, už vím, že to bylo značně naivní. Ze začátku to tak trochu bylo. Ono to mini škvrně nic moc krom mě nepotřebovalo, tak to bylo jednodušší. Brali jsme ji kamkoliv. I když to bylo trochu o nervy a vyžadovalo velkou přípravu na balení a přemýšlení. Ale pak, když se na podzim všechno uklidnilo, akcí ubylo a my přestali být tak moc rozlítaní a najeli jsme si na takovou naši domácí pohodu, bylo najednou všechno takový jednodušší. "Režim" jako takový se ještě několikrát změnil, ale obě dvě jsme byly víc v klidu. A ten klid si nechci jen tak nechat vzít. Takže jsou věci přes které jen tak vlak nejede. Jako naše ranní rutina.

Ráno vstáváme podle Róziny. Jak jinak. Byly doby, kdy vydržela spát klidně do půl osmé, osmi, jenže ty se zdají nenávratně pryč. Když ji udržím v posteli do sedmi, beru to jako své vítězství. Vzhůru je ale kolikrát už před šestou. K dobru jí připisuji, že mi po probuzení nechává chvilku klidu pro můj rozjezd. Většinou ještě polehává, napije se, ňuchňá si polštář, pak začne s hračkama a v okamžiku, kdy si z mého břicha začne dělat odrazový můstek, vím že i ona má své limity a je čas vylézt, než se někomu (nejčastěji mě) něco stane.

První chvíle jsou nosící. Obtěžkána  si beru léky, dojdu na záchod (další z mých přesvědčení toto nikdy) a jdu čistit zuby. Položit ji na zem dříve by znamenalo brek. Přitom by si člověk řekl, že by měla být rozkoukaná až dost. Pak spolu ládujeme pračku a skládáme suché prádlo. Vyndávání a třídění špinavého prádla je boží zábava. Ponožky, které jsou kdovíproč nejoblíbenějším oděvem, pak nacházím všude po bytě.

Pak si jde Róza po svých, pozdravit králíky, vykrámovat hračky a já nám připravuji k snídani kaši a ovoce. Většinou si ale nakonec myslí, že se s tím loudám a snaží se mě popohnat tím, že se mi pověsí na nohu a začne houkat. U snídaně střídavě kontroluju emaily, rychle proběhnu facebook, publikuju článek (pokud už je napsaný) a takové ty ostatní aplikace jako votoč apod. jestli jsem třeba něco neprodala. No vím, že je to zlozvyk. Ale na mou obranu, pak už mi to stačí na celý den. Když mám zrovna disciplínu :) Mezitím se na střídačku strefuju do pusy Róze a sobě.

A pak jede čas pro Rózku. Umýt pusu. Převléct z pyžama. Roztáhnout žaluzie na balkóně. Pohladit králíky. Dát jim odkrojky od ovoce. Číst leporela. Zalézt do pokojíku. Donekonečna stavět věže, prostrkovat zvířátka trubkou, dávat je bydlet do krabiček, zkrátka dělat nepořádek. A vyndat pračku.

Následuje dopolední spaní. Obvykle usíná mezi devátou až půl jedenáctou. Tohle uspávání je bleskovka. Většinou je to tak deset minut včetně kojení. Spí hoďku a půl. A to je čas pro mě. Když se chci rozmazlovat udělám si čaj a jdu si třeba číst. Nebo psát blog. Hledám inspiraci. Tvořím něco pro Rózu na odpoledne. Vymýšlím. Nebo méně prozaické dodělávání restů, občas taky dovaření jídla. Ale taky čas na to si konečně umýt vlasy, upravit olámané nehty a takový blbosti.

Klid mi končí mezi půl jedenáctou a dvanáctou. Posazení na kýbl, cvnknutí mlíčka a hlavně naše blbinky, tulení a mazlení v posteli. Taková předpolední pohoda.
Oběd míváme navařený od večera. A tady se to láme. Pohoda končí, nastává horor. Kolikrát se od tohoto momentu odvíjí další atmosféra dne :D Naše dítě totiž rozhodně není jedlík. Spíš nimral. Dost vybíravý. A i když se nad to snažím povznést. Opravdu! Několikero kol prskání jídla mě dokáže vytočit do vrtule. Představte si, že s láskou zaséváte semínka. Vymazlíte si z nich na balkóně křehké rostlinky. Ty pak přepícháte do záhonu. Každý měsíc je něžně opečováváte a vytrháváte plevel, aby se mohly rozvíjet a vzkvétat. Když přijde čas sklizně, opatrně jeden plod po druhém sklízíte a uchováváte tak, aby se nijak neotloukl a neponičil. Strávíte čas tím, že ze surovin upravíte jídlo. Nejlíp ještě každé jiným způsobem, aby se ušpinilo co nejvíc nádobí. Co nemáte dokoupíte v nejvyšší dostupné kvalitě. Z vůně se vám sbíhají sliny. A to dítě to, s prominutím, nežere? Po nekonečném přemlouvání, pitvoření se a závěrečném boji, v útrobách dítěte zmizí omylem několik málo lžiček a zbytek je roztroušený a rozprskaný po celém širém okolí? (Chápete, proč se až do této chvíle většinou nepřevlékám z pyžama?) Občas to ustojím, občas rezignuju a občas šílím. S pokaženou chutí do sebe soukám svůj většinou už studený oběd. Abych u něj měla alespoň trochu klid, podělím se o něj s mým malým tyranem. Naprosto nevýchovně si pak po svém divadelním představení hodném Oskara debužíruje na suchých těstovinách, rýži, popřípadě bramborech, nebo chlebu. Za posledního půl roku jsem v této oblasti vyzkoušela snad vše. Mixovat na jemno, mixovat málo, krájet na drobno. Míchat se sladkou přesnídávkou, mlékem nebo kaší. Doslazovat batátou. Dávat jídlo před spaním, po spaní, nebo s větším odstupem. Kojit před, nebo pak, nebo nedokrmovat. Jediné, kdy je schopná sníst alespoň trochu větší dávku mého jídla je pokud ji namíchám s jídlem kupovaným. Šmakuje si pouze nad kupovaným, skleničkovým. A i toho sní maximálně půl dávky. A tak několikrát do měsíce co nejnenápadněji vyskládávám kojeneckou výživu ve skleničkách na pás v DM a snáším nesouhlasné pohledy postarších paní, které si říkají, co asi tak dělá, že není schopná povařit svému dítěti pár kousků zeleninky s masíčkem. Oběd chvíli rozdýcháváme každá po svém. Poklidím nejnutnější, dám se do pucu. Róza krámuje, nebo si spořádaně hraje s mými výtvory a já cítím alespoň nějaké zadostiučinění.

Je čas jít na vzduch. "Vyměníme" si názory ohledně oblékání. Přičemž dcera nesouhlasí s mým výběrem, ztropí scénu a já jsem nucena spustit svůj ohraný repertoár písní k uklidnění. V ideálním případě jdeme na procházku parkem se sledováním pejsků a pípáků, ze kterých nemůže treperenda spustit oči. Ale velmi často kroky míří k ostatním pochůzkám typu knihovna, pošta, nákup a tak podobně. Je to ale i okénko na různé návštěvy a zábavy, huráá. Jenže se tu láme chleba podruhé. Pokud nevychytám správný čas návratu, vytuhne mi v kočáře, což je dost neefektivní, páč v něm spí jen chvíli. Stačí dokonce i pikovteřinové klimbnutí s pootevřenýma krokodýlíma očma a je vymalováno. Sice není odpočatá, doma ji už ale neuspím a pak si mě vychutná. To jsou ty dny, kdy tlačím ručičky hodin dopředu a modlím se za návrat Honzíka :-)

Když vyjde vše jak má, usíná (s trochu většími obštrukcemi než dopoledne) doma v naší posteli mezi třetí a pátou a dá si slabou hodinku odpočinku. Čas, kdy to můžu dát doma alespoň trochu do cajku, něco poudělat. Poslední dobou je ale tradičnější první varianta :D Svačina je méně dramatické druhé dějství oběda. Aby proběhla ke spokojenosti všech je třeba vhodného poměru mixnutí domácí přesnídávky z vlastních zdrojů s kupovanou. (Místo pěstování rostlinek si dosadíme samosběr jahod, jablíčka z chaloupky, hodiny sběru borůvek jedné babičky, hodiny odpeckovávání třešní a švestek druhé babičky, shánění vhodných skleniček s padnoucími víčky, loupání, strouhání, mixování, vaření, zranění popálením atp...)

Pak přichází tatínek a jsme na to dva. Péči o dítě převelím na něj, ať si ji taky užije ;) Připravuju večeři (aliaz oběd na další den), šolíchám. U většiny mi stejně asistuje malá pomocnice.

Po sedmé koupačka. Pyžamo. Večeře. Ta probíhá víceméně v klidu, páč má Róza kaši, kterou bere na milost. My co navařím. Osm hodin. Vyčistit zuby a spát. Večerní uspávání je nejsložitější. Po mléku přichází Rózin tělocvik v podobě lehání, vstávání, převalování, přitulení se, kopání, sezení, lezení, což se několikrát zopakuje v libovolném pořadí. Nad ukolébavkou a pohádkami jsem zlomila hůl. Její hnízdění se tím jen protáhlo. Většinou to dám a po půl hodině až hodině odcházím jako vítěz. Jsou ale dny, kdy jsou její kopance mezi žebra, hlavičky do brady, nebo prstíky v očích tou poslední kapkou a musí nastoupit druhá četa, tatínek. Těžce vydobyté dvě hodinky manželského soukromí nejčastěji strávíme zhrouceni u televize. V noci nás čekají ještě dvě až tři probuzení. A pak přijde zase to sehrané ráno a dopoledne. A jestli se nevydaří? Bude tu víkend, kdy jsme na všechno tři :-)
I když občas (no docela často) špačkuju, jsem šťastná jako blecha, že je to tak, jak to je. Že je u nás systém nastavený tak, že maminky mohou s prckem zůstat tak dlouho doma. Pokud chtějí. Že Rózu nikam nemusím odkládat. Že se o ni nemusí starat žádná cizí chůva, nebo teta v jesličkách. Že si s ní ty její pokroky můžu užívat já. A že je to všechno tak nějak čím dál tím lepčí :-)
A teď ťuk, ťuk zaklepat, páč vždy, když jsem někomu řekla, že máme nějaký režim, vše se obrátilo vzhůru nohama :D