Na Větrné hůrce

Klasika od Emilly Brontëové. Občas mám takové záchvěvy doplnit si literární vzdělání. Proto jsem třeba podstatnou část léta jednoho roku strávila s Annou Kareninou. Ale asi jsem knižní barbar, protože málokdy jsem z knihy úplně paf. Z Na Větrné hůrce jsem byla spíš rozčilená... Ano kniha je vychvalovaná pro vykreslení postav, pro dobré dlouhé dialogy, ale pro mě je prostě stejně vždy na prvním místě důležitý příběh a ztotožnění, nebo alespoň pochopení některé z postav. V této knize postavy nechápu. Všechny mi přijdou zralé na psychiatrické léčení a jejich jednání, zloba a nenávist mě rozčilují. Plus vidím v zapeklitosti osudů a v docela dobrém konci. Ale knihu bych jen tak někomu nedoporučila. Jak říkám, jsem asi barbar. Jak to máte s klasikou vy? Máte tip na nějakou knihu, která je opravdu zásadní a měl by si ji přečíst každý? Dík ;)

Kuchyňka

Kuchyňka u nás. Aneb tisícá variace na dětskou Ikea kuchyňku. Nic úplně nového pod Sluncem, ale třeba někdo najde inspiraci v tom, co jsme vše té naší Rózince dali k dispozici. Páč už je u nás od Vánoc (kuchyňka, ne Rózinka:) , tak si troufám tvrdit, že ji máme vytuněnou :-)

Doma máme prostor omezený, tak jsme museli trochu improvizovat. Do pokojíku už by se vešla jen s těží a tuším, že by nebyla tak využívaná, jako když může být dcera v centru dění, tedy přímo v naší obývákokuchyni. Můžeme tak třeba s Rózou společně umývat nádobí. Nebo, když nechce pomáhat se skutečnou přípravou (což je málokdy), může vařit jako já. Ale ať je to, jak je to, naše princezna je stále raději s námi, než sama v pokojíku. A já zase v pokojíku nechci trávit celé dny, takže je  kuchyňka zakomponovaná v hlavní části bytu :)

Výstava ČT dětem

Jednou jsme si zas udělaly s Rózou holčičí dopoledne s kulturou. V posledních třech měsících jsem kvůli všem těm reakcím na očkování, nachlazením, nemocem mým i Rozárčiným, velkým mrazům... povolila s televizí. Ona ji do té doby moc neznala a teď by z ní mohl být klidně televizní maniak, kdybych to nedržela na uzdě. Ale přiznávám, že dost obstojně pojmenovává některé televizní postavičky, ví co je to Kouzelná školka, pozná několik večerníčků... 

Co do knihovničky

Chvíle nad leporely jsou děsně fajn, ale na to, až se budeme tulit nad pořádnou knížkou jsem fakt těšila. Někdy v listopadu jsme se vytasili se čtením na dobrou noc. To úplně neklaplo, protože mlíko je přeci jen mlíko a večer Rózu literatura zas až tak moc nezajímala. Ke knihám s netvrdými stranami se ale chtěla vracet během dne. A protože se nám ty tři, co jsme měli po ruce brzy okoukaly, začali jsme pomalu rozšiřovat sbírku, Vánoce a narozky, byly ideální příležitosti. Zatím se pootáčím po takových, které mají na stránce málo textu (tak max dva odstavce) a mají hezké ilustrace. A zatím jich nemáme hromadu, protože si myslím, že pro děti je důležité opakování a vracení se ke známému. A i když nás může rozčilovat číst něco posté, ony to mají rády. Tak se pojďte mrknout, které jsou naše favoritky a které bych nejradši někde zašantročila. Svěřím se, které mám v merku a ráda si nechám poradit ;)

Okamžiky štěstí

Další z knih, která na mě vykukovala na sociálních sítích. V knihovně jsem na ni měla žádanku skoro rok! Tak je populární. Po Vyhnání Gerty Schnirch to bylo takové odpočinkovější čtení. Recenze jsem dopředu nečetla a jestli, tak jsem si je nepamatovala. Takže jsem čekala trochu něco jiného, ale zklamaná jsem nebyla. Poměrně tlustá kniha od Patrika Hartla je zvláštní tím, že ji můžete číst z jedné i druhé strany. Půl knihy je popisem stejného časového období v životě Veroniky a půl jejího bratra Jáchyma. Je jedno odkud začnete. Já si přečetla prvně Veroniku a dost jsem se bála, že mě ta druhá půlka už bavit nemůže, páč už toho přeci dost vím a tak rozdílná od té první asi nebude. A bavila. Je to prostě tak napsané, že se příběhy doplňují, prolínají, ale každý je svým způsobem unikát. Takže i kdyby člověk přečetl jen jednu část, asi by měl pocit, že příběh je ukončený.

Rok dva

Už je to tak. Máme skoro měsíc po oslavě. Naše malá je zas o chlup větší. Po prvních narozeninách jsem začala sepisovat každý měsíc ty zásadní změny, hlášky, typičnosti. Teď po roce, je ten text tak šíleně dlouhý, že by ho snad ani nechtěl nikdo číst. Je prostě neuvěřitelné jaký obrovský kus cesty děti ujdou. Zatímco v prvním roce to člověk viděl hlavně na pohybu, neboť z ležícího bezbranného miminečka se za 12 měsíců stane samostatně se pohybující tvor, v druhém roce mi přijde do očí bijící změna rozumová. U Róziny v čele hlavně s vyjadřovacími schopnostmi. V roce měla repertoár pár slovíček a dorozumívaly jsme se tak nějak všelijak. Teď dokáže pojmenovat většinu věcí, které ji obklopují, se kterými přichází do styku a když ne, přijde s otázkou "Co to je, tohle to, co to je?", nebo řekne to nejroztomilejší "Nevííím, tohle to, nevííím." Samozřejmě její výslovnost není na takové úrovni, aby vždycky hned každý věděl vo co de, na to máme talent hlavně my rodiče, ale docela obstojně se dokáže pobavit i s cizími lidmi třeba v autobuse. Dost často vynechává předpony, takže vysavač je savač, odstrkovadlo je strkadlo, nebo když uklízí důležitě u toho oznamuje že klízí, věty jsou dost kostrbaté a strohé, ale je to tam. Slovní zásobu už nejsme schopní spočítat.

Zemědělské muzeum

Další z profláknutých míst, kam s dětmi v nečase. Ale třeba připomenu ;) My byli už někdy z kraje roku, takže další rest. Místo kde se zabaví děti od nejmenších určitě až po školáky. V suterénu je asi pro mnoho dětí ta nejzábavnější část - možnost projet se na traktorech - nebo spíše na traktůrcích - odrážecích, šlapacích... Na zemi je naznačená silnice. Také si tu mnoho prohlédnete. Na některých se můžete i vyfotit. Je tu i trenažer bagru a traktoru. Bohužel bagrovat nebylo moc co, páč všechen materiál byl nahrnut tak, že to nebylo proveditelné a jízda na traktoru se nikomu z momentálně přítomných moc nedařilo, většina i dospělých lidí nebyla schopná traktor ani rozjet :D